Nejsme jen bratři

-13-

Shodili ho na kolena přímo přede mě. Už dostal nějakou tu ránu, ale dělal jsem, jako kdybych nic neviděl. „Takže Eriku", opřel jsem se o nohy a spojil ruce. „Co s tebou mám asi dělat". Vydechnul jsem hlasitě a vstal. „Nýgene, já ti ty peníze vrátím, přísahám, dej mi ještě jeden den". „Dal jsem ti dost času. Neměl si to naházet do automatů", pověděl jsem s nezájmem a procházel kolem něho. „Šéfe, přivedli jsme ještě někoho", lehce zašeptal těsně vedle mě jeden z mých můžu a já na něj letmo pohlédl. Jen jsem pokynul hlavou, aby osobu přivedli a já se opět usadil. „Já ty peníze chci dnes. Víš dobře, co tě jinak čeká ty grázle".

Ze dveří vyšla žena a vedle ní malý kluk. „Kdo jste vy?" Zeptal jsem se zvědavě a mile se usmál. „Jsem jeho žena", pověděla s klepavým hlasem. Měla velký monokl na levém oku a zvláštní modřiny na rukou. Kouknul jsem se na toho, kdo ji přivedl a ten jen pokynul hlavou na Erika na zemi. „Tohle je hádám váš syn", mírně jsem podotkl a zahleděl se na něj. „Ano". „Madam, tahle konverzace nebude pro dětské uši, odvedeme ho, aby neměl noční můry", mile se usmála, klekla si k synovi a něco mu pověděla.

Kluk odešel s jedním z mých mužů a já se opět věnoval ženě. „Tak mluvte, proč jste tu". „Pane, já... věděla jsem, že můj manžel se u vás zadlužil, chtěla jsem mu pomoct, ale on..." zakoktávala se, podle hlasu se snažila zadržet pláč. „Nespěchejte", pověděl jsem s rozumem. I když jsem ne zrovna čekací typ, vydržím to a vyslechnu ji. „Já mu půjčila peníze, jelikož mi slíbil, že vše vrátí, ale on to vše prohrál a pak si všechnu zlost vybíjel na mě", rozplakala se a její manžel se na ni vztekle podíval. „Ty mrcho jedna, to mám za to, že se starám o naši rodinu?!" „Sklapni! Nemáš právo mluvit". Křiknul Jizva kousek od něj. „A co čekáte ode mě" optal jsem se ženy, která se začala klepat. „Jen jsem chtěla, abyste věděl, že nedokáže vrátit peníze ani vlastní ženě, natož Vám". „Rozumím", tlesknul jsem a vstal. „Jizvo, dones mi ty papíry. Vy dva ho chyťte. Puško, vyprovoď prosím tuto ženu, víš. co máš dělat". „Rozkaz!" Věci se dali do pohybu velmi rychle. Pohlédl jsem na Matea, který se zvláštním výrazem hleděl na všechny a všechno, co se dělo.

Jizva mi donesl papíry, které jsem dal jen letmo před Erika, která klečí přímo přede mnou. „Vidíš tohle? To jsou důkazy, že jsem ti půjčil peníze a ty si mi to do daného termínu nevrátil". Natahoval se po nich, ale já uhnul a dal je zpět Jizvě. „Znáš postupy, nechám to na tobě", pověděl jsem klidně. Jen kývnul, chytl ho a odtáhl společně s dalším pryč z místnosti.

„Co s ním teď bude", přešel blíž Mateo a pohledem z dveří pohlédl na mě. „Co by. Půjde to přes soud, takže já ty peníze dostanu zpátky díky exekuci". „Co je tohle za místo", zvědavě se zeptal. „Proč ti říkají Pane, nepřijde mi, že to jsou lidi z baru". „V tom máš pravdu. Neoficiálně mám dvě práce, oficiálně jednu a tu znáš. Jsem majitel baru. Ale když jsem tady, jsem šéf". Pochválil jsem se a propálil ho pohledem. „Jestli se o tom někde zmíníš, budou mi jedno naše minulé vztahy, i tak tě budu muset a toho, komu to řekneš, zabít". „Ani nevím, co bych měl zmínit". Dělal blbého, jen nevím, jestli schválně, nebo fakt blbý byl. Jen jsem pokrčil ramena a chtěl odejít. Obmotal se mi okolo ruky a já na něj zaraženě pohlédl. „Bratře prosím. Buďme jako dřív". „O čem to mluvíš". „Buďme jako kdysi, jako na základce". „Jsi si tím jistý?" s úsměvem přikývl a lehce pustil. „Dobře, nesmíš vzít svá slova zpět ", řekl jsem prudce, čapl ho za zápěstí a odtáhl na záchody.