Nejsme jen bratři

-15-

Bez dalšího slova jsem dojedl oběd. Otec se ještě povídal s Mateem i se svou ženou. „Odcházím". Odsunul jsem se od stolu a chtěl odejít. „Zastav se na místě!" Okřiknul mě otec a já se jen prudce otočil jeho směrem. „Co", vypustil jsem z pusy s nezájmem. „Mateo teď nemá kde bydlet. Co kdyby se nastěhoval k tobě?" Mateo se ihned otočil mým směrem s menším vyděšeným pohledem, zatímco na mě tváři se objevil ďábelský úsměv. „To je v pořádku, můžu bydlet u Viktora", pověděl směrem na otce. Trochu mě to ranilo, ale čekal jsem to. „Kdo je Viktor?" Optala se macecha i s otcem naráz. „Můj přítel", pověděl s menším, ale už trochu poničeným úsměvem. Já ti dám přítele, jen počkej. Proběhlo mi hlavou tolik nápadů, jak bych mu mohl ublížit, což mě donutilo k dalšímu záludnému úsměvu. „No vidíš to, takže už můžu jít?" Optal jsem se s nezájmem a odešel pryč.

Následujících pár hodin jsem strávil doma a pak přejel do klubu, kde jsme si dali sraz s Jizvou a Puškou.

„Počkej, ten bratr? Ten, co před jedenácti odjel do zahraničí?" optal se Jizva, div se nepostavil na křeslo, na kterém seděl. „Jop, ten", řekl jsem s nezájmem. „Jak vypadá? Změnil se hodně?" optal se tentokrát Puška se zájmem. „Pamatujete si toho kluka, jak jsem mu včera pomohl od znásilnění a jak byl dnes s námi v doupěti?" „Jo, proč ho sem pleteš", zeptal se Puška. „Počkej, nechceš nám říct, že ten nevychovaný malý capart, na kterého si tak píčoval je on". „Jop, to je on", napil jsem se ze sklenky a trochu s ní v ruce točil. „No ty krávo. Tomu říkám shoda náhod". „Nemyslíš spíš osud?" Podotkl Puška a pozvednul jedno obočí. „Jo, správně, osud", zazubil se. „Ať je to osud nebo ne, udělám mu ze života peklo a to co se dnes stalo, byl teprve začátek", tentokrát jsem se zazubil já a znovu se napil. „O čem teď mluvíš?" optal se zvědavě Puška a Jizva zvědavě hleděl. „To je osobní", podotkl jsem a dopil zbytek drinku. „Páni, dnes to do tebe nějak padá", oznámil Jizva a hleděl na prázdnou sklenku přede mnou. „Věříš, že dnešek byl dost těžký?" mávnul jsem rukou na barmana, aby mi udělal ještě jeden. „Jdu si pro pití, hned jsem tu", vzal jsem sklenku, vstal a šel k baru.

„Děje se něco Nýgene? Dnes si nějaký vynervovaný", optal se barman. Je to hodný chlap, nikdy s ním nebyli žádný problémy a pokud se mu někdo nezdá, že není plnoletý, oznámí to. Ano, i do klubu někdy jen tak projdou neplnoletí caparti. „Ani mi nemluv, vrátil se do země můj mladší nevlastní bratr a otec mi ho chtěl dát na krk". „Rozumím. Na, dal jsem ti do toho dvojitou dávku, tak ať ti to chvíli vydrží", zasmál se a podal mi skleničku na bar. „Dík", vzal jsem si ji a odešel si zpět sednout ke klukům.