Srdce Hladovějícího

III. Temné stíny

Nerada jsem seděla na přednáškách sama. Samozřejmě jsem přála Leovi, že si ho kapitán vybral jako jediného z naší skupiny, aby s ním odcestoval do pevnosti Panthera. Podle Lea je asi desetiprocentní šance, že si ho tam nechají a stane se členem jejich elitní jezdecké jednotky. Moc bych mu to přála, skutečně, ačkoliv se část mne proti tomu bránila. Znamenalo by to totiž mezi námi konec. Dělal si legraci, abych ještě zatrénovala. Prý bych to taky zvládla, ale oba jsme věděli, že na to nemám. Už skutečnost, být vybrána do průzkumnické jednotky Corvus je strop mých schopností. A stále se bojím, že to nezvládnu.

"Tak jsme tu všichni?" Zeptal se nás vedoucí Vaen. Zajímalo by mě, jak přišel k takovému jménu. S ostatními jsme se vsázeli, že musí mít elfí předky, ale jeho uši vypadají normálně. Napadlo mě, že je určitě drak a skrývá se před odhalením, ale pokud by to byla pravda, už dávno by na něj určitě přišli a skončil prošpikovaný na hranici jako špekáček. "Třicet sedm. Leo je omluven, takže chybí pouze Catherine. Ta je nemocná a..." Zarazil se ve čtení docházky, když se rozrazily dveře a v nich stál zadýchaný tmavovlasý kluk s krůpějemi potu na čele.

"Moc se...omlouvám seržante Vaene. Zdržel mě kapitán Jurco," řekl, když popadal dech.

"Takže chcete říct, že je to jeho chyba?" Postavil se před něj seržant, až z něj málem létaly blesky. Mluvit znovu takhle se mnou, asi bych to nevydržela a utekla. "Jméno!" Zařval a chlapec ztuhl studem.

"Né, to né pane, já jen... Jordan. Jmenuji se Jordan pane. Jordan Weiss."

"Tak si už sedněte a nenarušujte hodinu. Je tu dost členů, co by možná rádo vědělo, jak se nenechat zabít múrami, takže pokud je nechcete mít na svědomí," vyprskl na něj Vaen nedokončenou odpověď. Jordan zbledl a málem sebou seknul na zem.

Vstala jsem, chytla ho za ruku a stáhla jsem ho na svoji židličku. Tam žuchnul jako pytel brambor. Já jsem si sedla na místo vedle. Seržant moje jednání ignoroval a začal kreslit křídou na tabuli.

"Moc díky, jsem úplně mimo," řekl zděšeně Jordan. Ruce se mu stále klepaly.

"Nic se neděje, každý to jednou zažil," pošeptala jsem. Zvláštní, ačkoliv se potil, že vypadal, jakoby zrovna vylezl z bazénu, tak namísto zápachu potu jsem cítila příjemnou kolínskou s aromatem citrusů a borovice.

"Tak, tohle je hladovějící," uviděla jsem na tabuli dva obrázky. Byly zjednodušené, ale svému účelu bohatě postačily. Na jednom znázorňoval stvůru v pozoru a na druhém přikrčenou, že se mu jeho dlouhé paže dotýkaly země. "O jejich původu i po těch všech letech nevíme absolutně nic. Dokonce ani správný název, jestli nějaký mají, takže tyto stvůry jsme nazvali, jak jste již určitě slyšeli - hladovějící. Dobře si je prohlédněte. Většinou se setkáte s potvorami, které budou dva až tři metry velké, ale mohou vyrůst až do pěti metrů."

V místnosti zavládla menší panika. Všimla jsem si hloučku, který si horlivě zapisoval každé slovo, jenž instruktor pronesl. Spatřila jsem pár jedinců, co se snažilo dělat ramena, že to přeci nic není a v některých se zrcadlil strach, a já pozorovala pouze jejich otevřená ústa dokořán.

"Jejich nejsmrtonosnější zbraň je tady," ukázal na jejich dlouhé paže a přejel ukazovátkem až na konec končetin, kde se nacházely dlouhé pařáty zakončené ostrými drápy. Při tom pohledu ve mě zamrazilo. "I ti menší, mají docela dlouhý dosah, a proto při boji zblízka převážně používáme aculea, abychom tuto nevýhodu, alespoň trochu vyrovnali. Bacha na ně, ačkoliv působí, že jsou pomalí, dokáží krátkodobě vyvinout rychlost, že se téměř vyrovnají našim koním."

"Už jsi je někdy viděla? Myslím naživo," zeptal se mě Jordan otočený směrem ke mě.

Pohodila jsem svým dvoubarevným copem na stranu. "Zatím ne, narodila jsem se v pevnosti Corvus a prakticky jsem neopustila jeho hranice. Proto jsem se také chtěla přidat k armádě."