Srdce Hladovějícího

VI. Úkryt

"Nechápu to," stiskl Jordan ruce v pěst, až mu zbělely klouby.

Já jsem to pochopila. Ten hajzl nás nechal na holičkách, protože je mu vlastní život důležitější, než naše přísaha. Já sama nejsem nejlepší voják, ale nikdy jsem neutekla z boje, abych nechala přátelé na holičkách. Nikdy! Vařila se ve mně krev. Stiskla jsem zuby, až to bolelo a zaslechla jsem nepříjemný vrzavý zvuk o sebe narážející zubní skloviny. Kdyby tu stál přede mnou, mlátila bych do něj, až by z něj zbyla jen krvavá kaše. Kéž bys chcípnul. Vznesla jsem přání směrem ke zrádci.

Chtěla jsem Aaronovi naposledy věnovat pohrdavý pohled. Ty zrádný kojote, pomyslela jsem si. Sleduju tu tmavou postavu, když najednou zakopla. Nemohla jsem věřit svým očím a otevřela jsem je samým překvapením dokořán. Kolem Aarona se mihla tmavá skvrna a ležel na zemi.

Zaklel.

Rána o zem a zašustění trávy však přilákala pozornost nejbližšího hladovějícího, který se k němu otočil. Nemohla jsem vidět do tváře stvůry, ale kdyby tam byla, rozhodně by se oblízla.

Hladovějící se k Aaronovi pomalinku blížil a hrozivě syčel a slyšela jsem cvakání vycházející z jeho útrob. Každým krokem, co se přibližoval, se na Aaronově obličeji odrážel strach a zoufalství. Múra zabodla své spáry do jeho nohy a on zařval bolestí. Vychutnávala si ten prožitek, když ho pomalu bodala, ubližovala mu a trhala ho na kusy. Aaron se ani nezkoušel bránit, pouze odevzdaně řval, když přicházel o své končetiny. Nakonec omdlel šokem, když stvůra přejela pařátem a otevřela mu tím dutinu břišní, ze které se vyvalila střeva.

"Pojď, musíme běžet," zatáhla jsem za překvapeného Jordana, který chtěl zvracet, ale na poslední chvíli to v sobě udržel.

Proběhli jsme kolem zaneprázdněné múry, která si hrála se zrádcem, jako když malý kluk trhá pavoukům nožičky. Akorát, že to byl člověk.

Dál jsme se neohlíželi, a vyběhli z poza kamenné zídky ven.

* * *

Pronásledoval mě znepokojivý pocit. Co jsem to vlastně provedla? Skutečně jsem nějakým způsobem seslala na Aarona kouzlo, či nějaký druh negativní energie a on kvůli tomu zakopl? Nebo to udělal schválně, protože měl výčitky? Rozhodně to nebylo normální a nemyslím si, že se to stalo prostou náhodou. Prý mezi námi kdysi stáli kouzelníci, ale všichni padli při proboření první zdi v pevnosti Varanus.

"Tady můžeme přespat," řekl Jordan a já se oprostila od svých myšlenek a zvedla oči. Před námi stála polorozpadlá chatrč ve stínu stromů, která z dálky nebyla vůbec vidět.

Už uběhl téměř celý den a my jsme neustali v útěku. Chvíli jsme jen šli, jednou se zastavili na oddych, ale většinu času jsme běželi. A teď se pomalu začalo smrákat. Doposud jsme nenalezli žádné jídlo, ani zdroj vody. Ne nutno říkat, že jsme ani nevylezli z lesa. Naše zásoby už byly neexistující a poslední zahnání žízně přišlo před dvěma hodinama.

Ani nevím kde jsme, jak daleko jsme od řeky, jak daleko jsme od cesty a ani netuším, zda jsme šli správným směrem.

"Myslíš, že je to dobrý nápad?" Zeptala jsem se, držíc se za kolena v těžkém oddychování. Vlastně to je od rána teprve podruhé, co jsme se zastavili. Možná bychom měli pokračovat, dokud nepadnem. Nebo bychom mohli alespoň najít tu řeku a zdroj vody. Jakmile na ni narazíme, cesta domů už bude hračka. Stačí se vydat proti proudu a dřív nebo později dorazíme k Věži volavky. Odtud už to je k pevnosti jen dvě hodiny pěšky.