Srdce Hladovějícího

V. Jezdec

Jsou to čtyři měsíce, co jsem ho naposledy viděla. Když ho přijali mezi jezdce, věděla jsem, že už se pravděpodobně nikdy neshledáme. A pokud ano, tak čistě, co se vojenského hlediska týče. Řekli jsme si, že nemá cenu na sebe čekat. I tak jsem od té doby s nikým jiným nebyla. Pokoušela jsem se mu psát, třikrát, ale moc dobře vím, jak to tady chodí s osobní poštou, takže pravděpodobně mu žádná ještě nepřišla.

Teď ale stál přímo přede mnou. Byl to zaručeně on. Ten jeho úsměv bych poznala kdekoliv. Stále měl ty svoje krátké hnědé vlasy, které mu přirozeně držely nahoru. Na obličeji mu rašilo strniště, které mu zvýrazňovalo ostře řezané lícní kosti.

"Co tady děláš? Víš, že by tě mohli za tohle zavřít?" Obořila jsem se zlostně do něj, ale uvnitř jsem zářila štěstím.

Leo ke mě přišel, chytil mě, do svých silných paží a políbil mě. Překvapil mě to a trvalo mi zpracovat, co se děje. Avšak po chvíli jsem mu polibek začala vracet. Musel se ke mě nejprve sklonit, ale postupně narovnával hlavu a ta moje se víc a víc zakláněla dozadu a přitom jsem stále cítila jeho ruce na lopatce a na bedrech. Rozbušilo se mi srdce a zalilo mě horko na prsou. Chtělo se mi brečet. Byl to skutečně on.

Když se odtáhl, jeho pronikavé zelené oči, jako by se vlily do mých a já se nedokázala dívat jinam. Až, když se kousl do rtu a mě po zádech přejela husí kůže. "Pokud by mě zavřeli do konce mého života za to, že tě ještě jednou uvidím, tak to za to stálo." Když dořekl ta krásná slova, která mě pohladila po duši, jeho ústa se opět přiblížila k mým a já jsem toužebně čekala, než se spojily.

Chtěla jsem ho dál vyhubovat, jak to byl špatný nápad, ale... Ty čtyři měsíce jsem nemyslela na nic jiného, než na něj. A když tu stál takhle u mě, nemohla jsem přestat. Chtěla bych mu být ještě blíž, cítit teplo jeho kůže, a rozdrásat mu svými nehty celá jeho pevná záda. Poté, co se ode mne opět vzdálil, mě stále držel za ruku a vedl kamsi do stínů lesa. Já, jako poslušná holka jsem následovala. Cítila jsem, jak mi přitom tepou uši.

Před nás najednou skočila černá šelma. Zakryla mě jako stín, jemuž se podobala i barvou svojí srsti. Dokonalý predátor. Velikostí se mohl měřit s medvědem hnědým, ale rychlostí a hbitostí se nedali srovnávat. Jistě by se dokázal nepozorovaně přikrást ke své kořisti, a svými obrovskými, z tlamy vystupujícími špičáky, velkými, jako moje předloktí a jí se smrtícím účinkem prokousnout hrdlo. Nedivila jsem se, že nejsmrtonosnější jednotka, si za své věrné druhy, se kterými nejen lovili múry, ale dokonce na nich i jezdili, vybrala právě tyto pantery.

Když se před námi zjevil, málem jsem vypískla, ale Leova velká drsná dlaň mi zakryla ústa, aby ztlumila můj křik. Jakmile jsem se uklidnila, položil mi ukazováček přes rty. Kousla jsem ho do něj.

"Au", zakvílel a máchal rukou, jakoby do ní dostal hmyzí žihadlo.

"Děláš, jako by ti to jindy vadilo," řekla jsem a kousla jsem se přitom do spodního rtu.

"Ale to je něco jiného, nemyslíš," řekl nespokojený s mojí odpovědí.

"Když nechceš, aby do toho bylo kousnuto, tak to nedávej, před mojí pusu," zavrčela jsem a podívala se zpět na šelmu černou jako noc. Zblízka jsem viděla, jak se mu po srsti rýsují světle černé fleky, které dopomáhaly jeho dokonalému maskování. Podobně jako naše úbory.

Znenadání mě popadly Leovi ruce za boky a vyzvedl mě na kočičí hřbet. Nevěděla jsem, odkud se brala jeho téměř nadlidská síla, ale nikdy jsem si na ni nestěžovala.

"Zvládne nás unést oba dva?" Zeptala jsem se starostlivě o kočku. Leo na ní vyskočil, přičemž jsem ucítila, jak sebou zachvěla.

"Nebude to pro ni nejpohodlnější, ale nepojedeme daleko," řekl a rukou pohladil šelmu po jejím boku, jen kousek od mého stehna. Když se narovnával, jeho prsty letmo zavadily o jeho vnitřní stranu a musela jsem se kousnout do rtu, abych nezasténala. Zezadu jsem cítila, jak se ten zmetek culí.