Srdce Hladovějícího

VIII. Má paní

Otočila jsem se a za sebou spatřila muže v obleku. Vypadal jako sluha nějakého boháče. Nebo alespoň jsem si je takhle představovala v knížkách. Do obličeje jsem mu zatím neviděla, ale když se ke mě blížil, zachytila jsem jeho černý hustý culík, jenž mu volně vlál na jeho tmavém, staromódním saku.

Ale z čeho měl ten hladovějící strach? Z něho? Určitě musel být velmi mocný, když dokázal přežít v této krajině mimo hradby. Ale nevypadal zrovna kdoví jak děsivě. Nebo se spíš bál toho, komu slouží? Nebo spíš... čemu?

Najednou se mi podlomily nohy, když se mi opět zatočila hlava. Než jsem však stačila dopadnout na zem, zachytily mě jeho silné ruce. Obraz se mi začal zatemňovat a než jsem ztratila vědomí, před očima jsem zahlédla jeho mírně snědou, jako od sluníčka obarvenou tvář.

* * *

Byla jsem zahalena temnotou. V ní jsem stála... Ne. Vznášela jsem se. Nebo možná spíš jsem v ní plavala. Chtěla jsem se dostat na konec, ale ať jsem se přesunula kamkoliv, nic se nezměnilo. Stále mě obklopoval jako uhel tmavý prostor. Téměř jsem měla pocit, že už nic neexistuje.

Jako bych se ocitla v pasti.

Najednou se vedle mě něco mihlo. Otáčela jsem se kolem dokola, ale nedokázala jsem to najít. Teď znova! Vypadalo to jako černá šmouha. Sáhla jsem si na záda, abych si připravila své aculeo k boji. Jenže má ruka jen na prázdno sáhla. Nic tam nebylo. Jo, vždyť jsem vlastně to své hodila po tom hladovějícím.

Vzpomněla jsem si na Jordana, když mi najednou k nohám dopadl pytel. Něco se v něm skrývalo zdánlivě kulatého tvaru. Už jsem se nevznášela, ale stála jsem pevně na nohou. Kolem mě to však vypadalo stále stejně. Jen tma, jako v té nejhlubší jámě, kam z těžka dopadnou jakékoliv paprsky slunce.

Vzala jsem jej do ruky a zatáhla za ledabyle uvázaný špagát. Ten se hned povolil a téměř sám spadl na zem. Podívala jsem se dovnitř pytle, ale nic jsem neviděla. Vevnitř panovala temnota. Stejně, jako kolem mě.

Mělo mi být hned jasné, že to, co sem ten pytel hodilo, chtělo, abych tam sáhla rukou. Podvolila jsem se a zkoumavě tam vnořila ruku.

Nejprve jsem se lekla a ošila se, když jsem narazila na předmět, nebo možná zvíře. Pohladila jsem to a nabyl ve mně pocit, že se dotýkám nějakých chlupů nebo nepříjemného kožichu. Opatrně jsem to uchopila a pomalinku to vyndávala.

Poměrně to bylo těžké. Když ruka začala míjet okraj pytle, poznala jsem, co držím v ruce. Jordanovu hlavu.

Lekla jsem se a zahodila jsem ji. Ta spadla jen kousek ode mě a najednou se mu otevřely oči. "Proč jsi mě nezachránila?" Linul se ke mně jeho hlas.

Začala jsem hyperventilovat. Jak je to možné? "Vždyť jsi mrtvý!"

"Ano, díky tobě," opět mě nařkl a díval se na mě již svýma mrtvolnýma očima.
Rozklepala jsem se. Podívala se na své klepající ruce a byly celé rudé. Měla jsem na rukou jeho krev.

Spadla jsem dozadu a snažila se od něj odplazit, co možná nejdál. Než jsem narazila do zdi. Náraz mě na chvíli ochromil. Když jsem se otočila, zjistila jsem, že se nejednalo o zeď, ale o hladovějícího.

Byl to ten stejný, co zabil Jordana. Akorát se tyčil do výšky mnohem výš. Kdyby se tu objevila nebesa, jeho hlava by zmizela v oblacích. Nečekala jsem a dala se na útěk.