Second chance [Kuchánek] ✔

I.

Odjel, aniž by se rozloučil. Bylo to už přes půl roku, co se to stalo, jenže stále to bolelo jako kdyby to bylo čerstvé. Krvácelo mi srdce. Nechápal jsem, jak mi to mohl vůbec udělat.

Myslel jsem si, že jsem ho znal, že by tohle nikdy neudělal, jenže očividně jsem se hodně přepočítal, jak jsem říkal i lidi, které si myslíte, že znáte, vás dokáží překvapit.

Byl jsem troska, tělo bez duše. Nevím, proč mě to tak sebralo, když jsme spolu byli ani ne týden a vlastně se to nedá nazývat ani vztah, když to bylo tak krátkou dobu, ale asi to bude tím, že mi došlo, jak moc je pro mě vlastně důležitý a že ho nejspíše miluju a že on to má stejně jako já, ale tím jak odjel mi dal jasně najevo, že nejsme na stejné vlně.

Ztratil jsem ho. Ztratil jsem nejlepšího přítele, ztratil jsem úžasného spoluhráče a taky jsem ztratil svou lásku, ale život jde dál ne?

Zase ho jednou uvidím ne? Jenže toho se právě bojím, bojím se toho, že ho uvidím, mám z toho noční můry, mám noční můry z toho, že se uvidíme a on se mi vysměje do obličeje s prsatou blonckou po boku.

Nechápu, že jsem kdy mohl věřit, že by opravdu měl něco s někým jako jsem já. Jsem totální nicka, on je úžasný, nebylo nám to nikdy souzeno.

~~

"Ale tak Kulich, co to je. Začni už doprdele konečně se sebou něco dělat a začni kurva hrát." Křičel na mě trenér, kterého jsem jako vždycky moc nevnímal.

Byl jsem mimo, poslední půl rok, divím se, že mě trenér ještě neposlal na farmu, abych mu nepřekážel v sestavě, trošku jsem v to doufal, protože by to byla solidní karma za to, že jsem ublížil někomu, kdo byl mému srdci nejbližší.

Litoval jsem toho úprku každou sekundu svého života, ale už jsem s tím nemohl nic udělat, jsem prostě totální zbabělec a zbabělcem prostě zůstanu.

"Pořád tě to trápí?" Zeptal se mě Slafky po zápase v kabině. Podíval jsem se na něho, jakoby to snad nebylo očividné, co jiného by mě tak mohlo asi trápit.

"Hele já vím, že to bolí, ale bylo to tvoje rozhodnutí, pokud jsi ho chtěl změnit, tak jsi měl dost času na letišti" zamumlal. Nemyslel to zle, měl pravdu a neříkám, že jsem o tom vážně nepřemýšlel. Chtěl jsem se ještě vrátit, jenže moje hlava měla svojí hlavu.

"Já vím" povzdechl jsem si a následně praštil hlavou o zeď. Nebolelo to, dělal jsem to poslední dobou celkem často.

"Hele, tímhle si nepomůžeš, nevytlučeš to z té hlavy, bude to tam pořád, akorát si zbytečně přivodíš otřesk mozku, což nikdo nepotřebuje, takže toho koukej nechat a radši přemýšlej nad tím, jak bys to mohl vyřešit, nemůžeš to jen tak nechat být, měl bys to řešit, i když už je celkem pozdě, ale stále tam ta šance, byť úplně malá, je, nenech to nechat dojít za hranici totálního konce, jo?" Uklidnil mě a poté s věcmi odešel pryč ze šatny.

~~

Kratší kapitola, ale nevadí, jsem happy, že jsem něco splodila vůbec.