Second chance [Kuchánek] ✔

XI.

"Um, tak vidíš, je šťastný, máš svojí odpověď, i když v jiném, bolestivějším, podání, musíš na něho zapomenout, Jirko, musíš se přes něho přenést a žít si svůj život, někdo jako ty si najde někoho raz dva" položil mi Slafky ruku na rameno.

"Já bych rád, Juraji, ale ono to nejde. Se na něho podívej. Jak je roztomilý, na ten jeho úsměv. Miluju ho až moc na to, abych ho nechal jen tak jít. Kdybych neodešel, byli bychom spolu, můžu si za to sám, ale očividně se snažím málo, musím přidat!" Zavrtěl jsem hlavou.

"No to ne hošánku, řekl jsi, že ho necháš být, když zjistíš, že je šťastný a on očividně je, takže mi teď hezky koupíš zmrzlinu a zapomeneš, že nějaký Suchánek kdy existoval" šermoval mi Juraj prstem naštvaně před obličejem, div mi nevypíchl oko.

"Ty to nechápeš! Ty jsi děvkař, tobě je to jedno, ulovíš si novou kořist, nevíš jaký to je někoho milovat." Vyjel jsem po něm a hned toho zalitoval, když jsem viděl jeho ublížený výraz. To jsem zase něco vymňoukl, že já nedržel jazyk za zuby.

"Aha, tak jo, máš pravdu, jsem rád, že mě takhle vidí nejlepší kámoš, nebudu se ti plést do cesty" zavrtěl hlavou a odcházel.

"Juraji, počkej, nemyslel jsem to tak, promiň" chytil jsem ho za ruku, abych ho zastavil. Já jsem prostě debil.

"Nech mě být, běž si radši za někým, kdo tě vymazal ze života, když je ti milejší" vytrhl se mi ze sevření a utekl pryč.

Proč jen jsem takový idiot?

Vážně mi víc záleží na člověku, který mou existenci vymazal ze své databáze, než na člověku, který mě podporuje v mých rozhodnutích a pomáhá mi?

Kam jsem to dopracoval.

~~

"Ahoj, děje se něco?" Optal se blonďáček, když mi to zvedl. Bylo mi blbé ho otravovat, když byl na návštěvě u rodičů, ale potřeboval jsem s ním mluvit.

"Ahoj. Neruším?" Optal jsem se, abych se ujistil, že jsem mu nic nepřekazil, bylo mi jasné, že rodiče nenavštěvuje nějak často.

"Nerušíš, povídej" pobídl mě pohotově. Bylo to milé a zároveň lehce podezřelé. Nevím proč, prostě mi to tak připadalo, ale to mohlo být tím, že jsem dnešek trávil s Kulichem.

"Jak mě vidíš?" Zeptal jsem se. Sice by bylo lepší se zeptat z očí do očí, ale já to potřeboval vědět nutně teď.

"Co tím myslíš?" Zamumlal nechápavě. Jak jinak mám tu otázku podat? Copak to není srozumitelné?

"Uh, co si o mě myslíš? Upřímně, prosím" vydechl jsem a sesunul se po kmenu stromu po zádech dolů.

"Nikdy bych ti nelhal" odvětil. Jakoby mě to teď momentálně zajímalo, i když bylo to dobré vědět do budoucna.

"Co si o mě myslíš!" Zamumlal jsem znovu a křečovitě sevřel mobil. Proč to musí tak natahovat? Chce mi říct, že jsem děvka jen trošku jemněji?

"Juraji, proč to potřebuješ vědět?" Zeptal se nechápavě. Nemůže mi kurva odpovědět? Už teď mi stačilo málo, abych se přestal ovládat a on to bude ještě prodlužovat.

"Prostě to řekni" řekl jsem zoufale. Držel jsem se zuby nehty, abych udržel normální hlas, ale už jsem to nedokázal držet dál.

"Jsi úžasný, vtipný, hezký, milý fakt že jo, ale-" konečně mi začal odpovídat, ovšem přesně v tu chvíli, kdy vyslovil to ale..

"Ale jsem jen obyčejný děvkař, chápu, díky za tvůj čas" skočil jsem mu do řeči a típl hovor. Mobil jsem následně odhodil dál od sebe a přestal to v sobě držet.

Sklonil jsem hlavu, opřel si jí o kolena, která jsem měl na dosah díky pokrčeným nohám, a prostě začal brečet jako malé dítě.

Vzlykal jsem, klepalo se mi tělo, zarýval jsem si nehty do nohou a doufal, že ta bolest na hrudi přejde.

Nikdy bych nečekal, že zrovna já se takhle sesypu...

~~

"Kurva Juraji koukej to zvednout." Zavrčel jsem, když jsem se mu ani na podesáté stále nedovolal. Já chápu, že jsem ho ranil, že se mnou nechce mluvit, ale už je deset večer a on stále nepřišel domů!

"Máš tam někde Juraje?" Vypálil na mě Vrána jakmile jsem mu to vzal. No tomu říkám prvotřídní začátek hovoru.

"Nemám, nemůžu se mu dovolat, myslel jsem, že o něm budeš vědět něco ty" vydechl jsem. Pokud o něm neví nic ani tenhle blonďák, tak jsme v loji a to totálně.

"Kurva, co se stalo, Kulichu? Proč mi volal ohledně toho, co si o něm myslím, a když jsem mu odpovídal, tak po mém ale řekl, že je obyčejný děvkař a típnul to?!" Zavrčel. Kurva.

"Vypadlo to ze mě omylem, nepřemýšlel jsem. Suchan mi zatemnil mozek, kurva. Měl bych se už sakra vzpamatovat" praštil jsem hlavou do zdi. Bolelo to, ale já si to zasloužil.

"Debile, fakt bych tě nejradši nakopal a co zas Suchy provedl?" Optal se. Řekl jsem mu celou dnešní situaci na náměstí.

"On s tím Szturcem fakt chodí? Já myslel, že má rád tebe" zamumlal nechápavě. Taky to nechápe, tak dobrý.

"Jo chodí nebo to tak dneska aspoň vypadalo. Juraj mi řekl, abych se na něho vysral a žil si život s někým jiným a to mě naštvalo, vím že mě to absolutně neomlouvá, ale vážně jsem nechtěl" zamumlal jsem do telefonu.

"Já ti věřím, ale nemusel si být tak hrubý. Musíš ho najít, to je ti doufám jasný?" Tak neasi, budu čekat až se uráčí přijít domů, to tak.

"Jasně že to vím, zavolám Špáčovi se Svozkou, jestli mi pomůžou. Kdyby jsme něco zjistili, tak ti dám vědět" vydechl jsem a s rozloučením hovor típnul.

"Ptáku, máme problém, ztratila se žirafa"

~~

"Dneska jsem si to moc užil" zaculil jsem se na něho při loučení. Nechtěl jsem, aby odcházel. Bylo mi s ním tak dobře.

"Já taky, s tebou si to prostě nejde neužít" přistoupil ke mně blíž a políbil mě na rozloučenou. Mhmhm.

"Nemůžeš tu se mnou zůstat?" Hodil jsem po něm svoje štěněčí oči, které umím naprosto dokonale.

"Bohužel, zítra brzy vstávám a ty se musíš vyspat do růžova" zavrtěl hlavou a já posmutněl.

Počkal jsem než odjede a pak jsem zalezl dovnitř domu. Nikde nikdo. Divné

"Špáčo, kde jste?"

"V nemocnici"

~~

Jujda