Nejlepší Rozhodnutí

28.

Ashely

Život je asi zase v normálu. Matteo i Dan to co dělám vzali v klidu, takže jsem šťastná. Ale zase mám ten pocit, že se něco pokazí. A když jsem ho měla naposledy, opravdu se něco pokazilo, proto se toho trochu bojím. Nemůžu mít třeba už klid prosím?! Už mě nebaví se pořád stresovat. Chtěla bych normální život, jako normální člověk. Jenže to asi pro mě není možné. Bohužel.

Matteo se dneska chystá zničit sídlo jednoho z místních gangů, protože si začali moc vyskakovat a odmítají spolupracovat. A mně se povedlo ho přemluvit, abych mohla jít s nimi. A chci to kvůli tomu, že mi připadá v poslední době trochu nesoustředěný a nechci aby na to doplatil. Takže si ho prostě pohlídám. Jednoduchý ne?

Už jsem připravená a čekám až budeme moci vyrazit. Oblékla jsem si svoje typické oblečení, co nosím když jdu někoho znežít, protože je nejvíc praktické a pohodlné. Pak jsem si vzala svoje zbraně - pistol a nože.

„Jedem.“ Oznámil jednoduše Matteo, když byl čas vyrazit. Chtěla jsem kolem něho projít, abych mohla dojít k černému jeepu kterým plánujeme jet, ale chytil mě za ruku a stáhl mě před sebe tak, že jsem na obličeji cítila jeho dech. „Jseš si jistá, že chceš jet?“ „Naprosto.“ Odpověďela jsem sebevědomě. Odevzdaně si povzdechl. „Dobře. Ale budeš se držet u mě a budeš na sebe dávat pozor!“ Přikázal mi nekompromisně. Přikývla jsem. Stejně jsem měla v plánu si ho pohlídat, takže držet se u něho mi nedělá problém.

„Nerad ruším vaše tokání hrdličky, ale už musíme jet.“ Vyrušil nás Danův hlas vedle nás. „Všichni už jsou připraveni.“ Řekl Matteovi. Pojede s námi i několik jeho lidí, protože i když jejich gang není velký, pořád bychom celé sídlo nezvládli ve třech. Nečekaně.

Nasedli jsme do auta. Já s Matteem jsme jeli v černém jeepu, zatímco Dan jel s ostatními hned za námi v skoro identickém jeepu. Vyjeli jsme a za chvíli se k nám připojilo několik dalších aut.

Plán je jednoduchý. Vtrhnout tam a zničit a pozabíjet tam všechno a všechny. Je nás dost, aby se to povedlo bez problémů. I tak jsou někteří v záloze, kdyby se něco pokazilo. Ale nemělo by. Sice jede jen zlomek lidí co patří do italské mafie, ale pořád to je hodně. Nevím kolik přesně, ale můj odhad je tak dvě stě lidí. Když k tomu přidám ještě moment překvapení, nemají šanci.

Za třicet minut jsme zastavili nedaleko jejich sídla. Chvíli jsme čekali, až se všichni rozmístí na svá místa, protože útočit budem že všech stran, a pak jsme vyrazili. Všichni najednou jsme vtrhli dovnitř a jelikož jsme útočili že všech stran, tak oni se museli rozdělit a snažit se bránit. Nevýhoda pro ně.

Rozhlížela jsem se tu a u toho si hlídala Mattea, aby se mi nikam neztratil. Střílelo se a bojovalo. A my vyhráváme. Ale pořád jsme nenašli jejich vůdce. Kdybychom sejmuli jeho, měli by jsme už úplně vyhráno. Jenže on se někde schoval.

Všimla jsem si někoho, jak se schovává na schodech a vykukuje naším směrem. Počkat, to je on. Jejich vůdce, či jak tomu říkají. Vypadá to, že se přece jen neschoval. Přihlíží z povzdálí. A míří pistolí přímo na... Sakra.

Skočila jsem na Mattea a strhla ho na zem zrovna ve chvíli kdy vystřelil.

„V pohodě?“ Zeptala jsem se překvapeného Mattea.

„Asi? Co se stalo?“ Posadil se.

Ohlédla jsem se ke schodům. Už je pryč. „Byl tam ten jejich vůdce. Vystřelil po tobě.“ Rychle jsem vysvětlila.

Když jsem se ujistila, že mu opravdu nic není, rozběhla jsem se po schodech nahoru, tam kam zmizel.

Nahoře byla jedna dlouhá chodba po jejíž stranách je několik dveří. Dost na to, aby mi to stížilo hledání, protože může být kdekoliv.

Začala jsem tedy postupně otevírat všechny dveře. Jedny po druhých. Na můj vkus dlouho nic, až u jedněch skoro vzadu jsem se zastavila, když jsem je otevřela. Přímo naproti mě stál on s pistolí namířenou mně mezi oči. Pokud se pohnu tak střelí. I když to udělá i tak soudě podle toho jak se děsivě usmál. Prostě to chce udělat a tak to udělá. Kurva. Ale i kdybych měla umřít tak ať to aspoň za něco stojí ne? Můj plán je skočit na něj a doufat, že to nečeká, abych mu mohla pořádně nakopat prdel.

Někdo mě chytil za ruku a strhl je straně tak, že už jsem nestála ve dveřích. Upřímně jsem vlastně ani neslyšela nikoho přicházet, takže jsem ztratila rovnováhu a dotyčnému spadla přímo do náruče. Vzhlédla jsem nahoru a setkala se se zelenýma očima Mattea.

„Nedělej kokotiny zlato, ano?“ Zavrtěl hlavou.

„Ale on tam je.“ Protestovala jsem a postavila se zpátky pevně na své nohy a chtěla se otočit, abych mohla jít dovnitř. Teď bych už byla víc připravená.

„Mmm.“ Nesouhlasně zamručel a znovu zavrtěl hlavou. „Na to máme lidi.“ Kývl hlavou a dva nějací jeho lidi vběhli do pokoje kde byl. „Je to příliš riskantní.“

Za chvíli vyšli ty dva z toho pokoje. Jeden z nich byl postřelený, ale oba žili. To je pozitivní, ne?

„Takže tady máme hotovo.“ Oznámil Dan který právě došel k nám.

„Mhm. Teď už to tu jen musíme srovnat se zemí.“ Vytáhl z kapsy zapalovač a ďábelsky se usmál. „Bude táborák, doufám, že jste si přinesli buřty.“ Řekl ironicky.

Čekali by jste, že to bude nějaké klasické zapalování domu tím způsobem, že to tu polejime benzínem a zapálíme to? Heh. Matteo měl jiné plány. Nastražil tu totiž navíc ještě petardy, ohňostroje a jinou pyrotechniku. Prý aby to bylo zajímavější a zábavnější.

Jo... Myslím si že to je psychopat. Ale buďme upřímní. Kdo z nás tady je mentálně v pořádku? Navíc já nesoudím.

Po tom co jsme to zapálili jsme všichni rychle odjeli dřív, než sem přijedou hasiči a možná i policie. Samozřejmě jim to bude chvíli trvat, protože to bývalé sídlo není zrovna ve městě. Je od něj asi dvě míle.

I tak jsme se na náš, teda hlavě Matteův, výtvor mohli dívat. Z bezpečné vzdálenost a hezky v klidu. Byla to pořádná podívaná, to se musí nechat.

S Matteem teď v klidu a tichu ležíme vedle sebe v posteli. Ani jednomu z nás se ale zatím spát nechce. Je tu takové příjemné napětí a troufnu si říct, že nás oba napadají stejné, hříšné myšlenky. No a všichni víme, jak to skončí, že?