12.5.2024
jen nadechnout se
čerstvýho vzduchu
nebo vůně levných cigaret,
na tom nezáleží,
jen jednou cítit i
něco jiného,
než jen to prosté
nepochopení.
říká se to těžko
a já vím, že nemám
jedinou šanci,
ale mohla bych jednou být
i více, než ta holka,
která se ztratí v proudu
každýho života?
nevím, možná chci
moc
a teď brečím,
i když je to jen na
pár dnů,
nic závazného,
a prý to bude zábava,
ale já nic z toho nechci,
nic z toho opravdu
nechci.
chci..
já nevím,
špatně se to říká,
musím to říkat nahlas?
nestačí to v dopise
na rozloučenou?
nebo ten, ve kterém
se loučit nechci,
já nevím,
musím tam
jít?
musím tam zůstat?
nemůžu jen..
já nevím,
já nechci,
jediný, co chci,
nebudu mít
nikdy,
ani kdybybych se
rozřezala na
kusy
a já to vím,
tak proč jen,
nemůžu přestat myslet
na to,
jak jsme nepochopení?
brání jako samozřejmost,
brání jako lidi,
kteří nechcou,
jen jdou
dál
a neotáčí se
ani kdyby měli
možnost,
vrátit se zpátky,
ani kdyby měli
možnost
nezaplatit svý
splátky.
zůstat nepochopení
tak, jako jsme
doteď
a jako budeme,
aniž bychom vyjádřili
zájem.
