17.5.2024
nevěřila jsem,
že to zajde
až takhle
daleko.
daleko od naší
hrdosti,
daleko od našich posledních
slibů.
netušila jsem,
že na tom budu
tak špatně,
že místo snídaně
snídám peroxid vodíku
s vodkou a nařízlým
koksem jako dezert
k tomu
všemu.
třešnička na dortu,
poslední lok rumu,
nevěřím, že jsem
dopustila,
aby to došlo až
sem.
poslední stříbrný talíř
na stole,
kterýmu už strhli ubrus,
ale jak jsem mohla
tušit,
že naposled bude bolet
tak
moc?
naše poslední,
naše naposled,
vše končí
jak by smet
z repráku poslední tóny,
nepovedený chorý,
ale jestli to mrzí
i někoho jiného,
mohl by sis jen
namlouvat.
jaká naivita,
jsem už odporná
i sama sobě,
natož těm,
kteří se chtěli zavděčit
dětem,
ale jak mám myslet
nad zábavou,
když se hroutím jako
domeček z karet,
který jsem ani nikdy
nezvládla postavit?
sakra.
moc jsem začala přemýšlet.
poslední cígo v krabičce,
poslední sklenička na myčce,
poslední zúčtování záloh
na příští úplatky,
poslední..
poslední všechno.
a koho to mrzí víc?
přijde mi to jako včera,
co nás ještě nebolely
nohy a my věřili
v nejhorší.
přijde mi to jako včera,
kdy jsem zaspávala vlastní
myšlenky, jen abych
se nezhroutila
a to přinejhorším,
ale co nadělám,
když už je to naše
poslední.
už doopravdy
poslední.
