16.5.2024
pojďme
bude
sranda
a já nevěřila.
přišla jsem si zase
znovu
tam..
bylo to asi dva roky
zpátky,
kdy nás tyhle věci možná
bavili
a já měla chuť zhroutit se
na zem
nebo spíš do něčí náruče,
jedno do jaký,
jedno do jaký postele,
hlavně někam,
kde budu vědět,
že to neskončí.
já vím,
řekl si,
že všechno jednou končí
a něco nového začíná,
ale proč náš příběh
končí
ještě dřív,
než stihneš dočíst
knížku z čtenářského
deníku?
proč náš příběh
končí
ještě dřív,
než dokážu rozpoznat toho,
kdo mě drží v plným davu
zpocenýho odéru,
kterej se táhne z těl,
který jsou jednou
volný.
a ty tu jednou nejsi.
pojďme
bude
sranda
a já nevěřila,
opravdu jsem nevěřila.
netvrdím, že věřím
teď
a tady
na místě,
kde už mi to taky
začíná být neznámý,
ale mohla jsem možná být
chvíli jen spontánní
a prostě se začít bavit,
slavit a začít si užívat
věcí, který nejsou zas
tak důležitý,
ale hlavní, že jsou.
a jsou, dokud neumře,
jako příběh
z
průměrný školy
za kopcem plným
nepochopení,
ale aspoň jsem mohla
být chvíli tam,
kde jsme už byli jenom
my
a hudba z repráku
napojenej na spotify,
protože není, co řešit.
