Of Fate and the Unexpected ✔

32. Závěr

Sasuke a Sakura pokračovali v rychlém tempu až do setmění. Sasuke si ani neuvědomil, jak rychle cestovali, dokud se nezastavili a jeho nohy se nezačaly stahovat. Sasuke si prohlédl oblast kolem mýtiny, do které právě dorazili, a byl překvapen, že se nesnažil zastavit jejich příchod na hřbitov v horách – v podstatě dělal přesný opak s tempem, které nasadil.

Vzpomínky, které se začaly vynořovat při vzpomínce na jejich cíl, rychle ustoupily uvědomění – kdyby se během jejich cest nesoustředil na to, aby se pohyboval takovou rychlostí, myslel by na věci, které by raději nechal zapomenout.

„Na noc se tady utáboříme," řekl a přinutil svou mysl, aby se soustředila na pěítomnost.

Sakura nechala batoh spadnout z ramen a odpověděla: „To zní dobře."

Sasuke sledoval, jak trochu natáhla ruce. Poté, co upustil batoh k nohám, najednou nevěděl, co má dělat. Došlo mu, že nikdy nebyl na misi bez tří dalších lidí. Shinobi vždy cestoval ve čtyřčlenných skupinách. Jen se sebou a Sakurou Sasuke zjistil, že věci byly překvapivě jiné, než když s nimi byli Naruto nebo Sai. Kdykoli se tým sedm zastavil na noc, Naruto a Sakura okamžitě zaplnili ticho, když zakládali tábor.

Odtamtud by se věci ustálily v pohodlném rytmu.

Naruto a Sakura pokračovali ve svém zbytečném žvatlání, zatímco všichni čtyři jedli. Sai občas něco komentoval, a když se všichni nasytili a oheň shořel na pouhé doutnající uhlíky, odebrali sek e spánku.

Sasuke obvykle mlčel a poslouchal.

Teď v pozadí nebylo žádné žvatlání a věci byly... trapné. Sasuke si odkašlal v naději, že ten pocit přemůže.

Všechno to jen zhoršilo.

Sasuke si všiml, jak Sakuřiny oči toulaly po mýtině. Vypadalo to, jako by se cítila stejně nepříjemně jako on. Stále stála na místě, kde se zastavila - její batoh u nohou a její plášť šustil, když nejistě přenášela váhu.

Každý malý zvuk jako by odrážel jejich ticho. Sasuke hledal způsob, jak tomu uniknout, když ho konečně napadla myšlenka.

„Rozdělám oheň," řekl a zašel o něco dál od mýtiny, než bylo nutné, aby nasbíral dříví. Srdce mu bušilo a přísahal, že to Sakura uslyší.

Když měl plnou náruč holí, Sasuke využil všechen svůj trénink, když se blížil k mýtině – pohyboval se tak tiše, jak jen to šlo. Každý malý zvuk zněl v jeho uších znepokojivě hlasitě. Viděl Sakuru, jak sedí opřená o strom a prohrabává se taškou. Zvuk klepajících se knih a tření látky o látku byl v jeho uších jako hrom.

Když mu pod nohou zakřupal padlý list, ztichl stejně jako Sakura.

Viděl mírné napětí v jejím pohybu, když k němu vzhlédla. Když se usmála, bylo to, jako by bylo potřeba hodně přemýšlet, než vytvořila ten výraz, a dokonce i poté to vypadalo nuceně.

Sakura se podívala dolů na rozdrcený list pod jeho nohou a řekla neklidně a ze rtů jí vyšel nervózní smích:„Je těžké uvěřit, že podzim už je tady."

„Aa," odpověděl Sasuke strnule. Rychle se přesunul do středu mýtiny, kde se pustil do práce s uspořádáním dříví. Snadno rozhořel oheň se skrovným Katonem a praskání posloužilo jako dobré rozptýlení od nedostatku mluvení... ze začátku.

Sasuke seděl před ohněm a zůstal nepřirozeně nehybný – šustění šatů a listí. Když Sakura zůstala stejně zticha, byl si jistý, že nebyl jediný, kdo si to myslel. Sotva se mu podařilo uvolnit svá ztuhlá ramena, když uslyšel, jak Sakura znovu prohrabuje tašku.