Because of you [CZ]

22.

CHARLES

Od toho koncertu uběhl už týden. A všechno je lepší a lepší. Lea o tom celý týden nezavřela pusu a když už ji zavřela, pouštěla si naopak videa, co natočila. Děti už se ve školce docela aklimatizovaly. Oprášily staré přátelství, takže jsme je tam nemuseli dostávat hodinovým přemlouváním. Teda hlavně Tobiho. S Aimée to bylo jednodušší, ta se tam těšila.

Já už si tak nějak zvykl na to, že se režim otočil. Ale nečekal jsem, že se toho tolik změní i u Leontine. Odpoledne vždycky přijde naprosto utahaná, ale stejně se dětem věnuje a dává jim, co zrovna potřebují.

Malý Leo je zas o něco větší a svět už ví, že mám nového psa. Lea je s ním naprosto unešená a on to nemá jinak. Kamkoliv jde Leontine, Leo ji pronásleduje jako ocásek. Dokonce s námi spí v posteli. Hodlal jsem to Leontine zatrhnout, ale když jsem viděl, jak na mě s prosbou v očích oba dva koukají, povolil jsem.

Holt jí dám všechno, na co si ukáže. To už jsem si na sobě stihl povšimnout. Horší než tohle, ale byly média, které už si začaly spojovat věci dohromady. Dřív nebo později na děti ve školce určitě někdo vybalí něco s tím, že jsem jejich táta nebo něco podobného.

Rozjezdu telefon a rozkliknu google. Ahoj nový článku, haha. Jsem z toho v prdeli.

Nádech.

Výdech.

Rozhodnu se začít číst nahlas, když si všimnu, že se ve dveřích od ložnice objevila Lea.

„Děti jsou u Tobiho v pokojíčku.“ Podotkla skoro neslyšně a tím mě zastavila. S otevřenou pusou jsem seděl, však nevyšla ani hláska. Ani pitomé slovo. Nic. „Chtěl jsi něco říct?“

„Um já- jsem.. no.. článek na nás.. jsem tady to.. rozklikl, teď no a..“ koktal jsem. Lezlo to ze mě jako z chlupaté deky a ona se na mě s jemným úsměvem na rtech koukala se zájmem v očích. Nevysmívala se mi. Nebo to aspoň nedávala najevo. Čekala na to, co jí řeknu, jakoby to mělo být důležité.

„Rozklikl jsi článek, kde se píše něco o nás?“

„A o dětech.“ Dodal jsem rád, že pochopila, co se jí snažím říct.

„Já taky dneska pár četla.“ Zasmála se. Zasmála se? Neubližuje jí to?

„No tenhle je pěkně dlouhý.“ Uchechtl jsem se.

„Zrovna dneska ráno jsem viděla fotky z parku na tiktoku. Když jsme si s dětmi hráli na hoňku.“ Poslouchal jsem. Čekal jsem, co řekne. „Komentáře mě dost pobavily. Nejprve se tam někteří dohadovali, co jsou to za děti. Pak tam jedna holka tvrdila, že jsou to děti z děcáku a já jsem vychovatelka, která se tě snaží zbalit.“

„A nesnažíš?“ Zrudla. Trefa do černého.

„No a někteří si teda všimli tvé podobnosti u Tobiho. Takže na to už jsem taky viděla tiktoky. Ale jeden článek, který vyplodila ven nějaká slavná společnost tvrdil, že jsem tvoje ztracená sestra a že jsi jejich strejda.“

„Ale pár z nich se trefilo. Co mi tak říkal Joris. Někteří už tuší, že jsem jejich táta.“

„Řekla jsem jim to.“ Vyhrkla z ničeho nic.

„Komu jsi co řekla?“

„Řekla jsem dětem, že jsi jejich táta.“ Nervózně se kousala do rtu a já zamrzl. Jo, v poslední době jsme se o tomhle bavili skoro pořád. Ale upřímně jsem nečekal, že mi věří na tolik, aby jim to řekla už teď.

„A.. jak to vzali?“ Zeptal jsem se opatrně. Jak by to asi tak mohli vzít, chudáci? V takhle mladém věku už vědět, že nebyli tvořeni s láskou. Že jsem jejich mámu znásilnil.

„Jsou z toho trošku zmatení. Pochop oni.. celý život se na tebe ptali a teď to najednou ví. Prosím.. slib mi jen prosím, že se na ně nebudeš zlobit, že jim bude trvat, než si na to zvyknout.“ Byla z toho zoufalá. A já to chápal.

„Leotine, já tomu rozumím. Chápu, že za mnou teď hned nepoběží, ano? A rozhodně se na ně nebudu zlobit. Je to něco nového jak pro ně, tak pro mě. Dám jim času kolik budou potřebovat. Vážím si toho, že jsi udělala tak velký krok. Jsi šikovná a silná.“ Pousmál jsem se a napětí z její tváře rázem vyprchalo. Ale stejně jsem tam mohl zahlédnout jistou nejistotu. Teď přišlo ale to hlavní. „Co jsi jim řekla?“

„Že jsi měl hodně práce no a že jsi musel na dlouhou pracovní cestu. Ale že teď už s nimi budeš furt.“ Odpověděla pohotově a já děkuju tomu tajtrlikovi nahoře, že je taková, jaká je. Jedním slovem úžasná. Mohla říct cokoliv, ne-li něco mnohem horšího jen, aby mě pošpinila. Ale ona řekla zrovna tohle. A to byla v tuhle chvíli ta asi nejlepší lež. Postavil jsem se a když jsem byl až u ní, roztáhl jsem ruce na náznak objetí, ale jakmile jsem to udělal, jedním rychlým prudkým krokem poodstoupila dozadu. Bože Charlesi, ty jsi ale kretén. Asi evidentně je to špatně. Jinak by asi necouvla dozadu, ne?

„Je to špatně?“ Špitla a sklopila pohled na špičky svých nohou.

„Ne, Leontine. Není to vůbec špatně. Chtěl jsem tě jen obejmout.“

„Aha..“ Špitla a já se přisunul o kousek blíž. Znovu jsem roztáhl ruce a váhavě se na ni podíval.

„Můžu?“ Nic na to neodpověděla. Zabořila mi hlavu do hrudi a pevně mě sevřela. Hladil jsem ji po zádech a pořád dokola opakoval jednoho slovo. Děkuju. Neustále jsem ji děkoval za to, co řekla a jak to řekla. A že jim to vůbec pověděla. Nemusela. „Něco pro tebe mám.“ Zazubil jsem se a zašmátral v kapse od tepláků. Vytáhl jsem bílý malý papírek a dal jí ho do ruky.

„Co to je?“

„Víš jak jsem ti říkal o tom kamarádovi, co by ti mohl pomoct najít tátu?“ Přikývla. „No tak trochu zapatrál a něco málo na něj vyhrabal. Teda konkrétně telefon a adresu. Bydlí tak hodinu a půl odsud. Vlastně.. docela kousek od mých rodičů.“

„Děkuju.“ Položila papírek na komodu.

„Podíváš se na to?“

„Zítra.“

„Nepustíme si film?“

„Můžeme.“ Ulehli jsme do postele a já rozjel notebook. „A Charlesi?“

„No?“

„Žádný horror.“ Řekla na oko naštvaně a já se začal smát.

Už dobrou chvíli jsme se koukali na dobu ledovou úsvit dinosaurů, protože to je její nejoblíbenější film. Jestli je Lea divná? Jo. Trochu. Ale je roztomile divná.

Když se začala vrtět a různě protahovat, povzdechl jsem si. Nechápu, jak to tak dlouhou dobu mohla vydržet v jedné jediné poloze každý večer.

„Klidně se posuň blíž. Nic ti neudělám. Vidím, jak se tam furt kroutíš.“ Nic nenamítala, jen se přisunula o malý kousek blíž. Skoro to nešlo ani poznat. Za chvíli jsem uslyšel škrábání o postel. Leo.

„Může spát s náma?“

„Jestli to bude dělat i až budem v důchodě, tak letí.“ Nadšeně se zvedla a vzala ho k nám.

„Nebyl jsi to náhodou ty, kdo ho přivedl domů?“

„No a čert mi to byl dlužen.“ Zasmála se a za chvíli už bylo slyšet tiché oddychování. Lea i Lei.

ČAUKYY!!!

Nová část! Momentálně to je docela v pohodě, u know. Píšu píšu aa snažím se psát. (Kecám, tohle je poslední napsaná kapitola, další jsem bez tak ještě nezačala)

Dopsala jsem ji dnes/včera/předevčírem dne 23. 6. 2024. (Lmao)

Mějte se! (Těšte se na další část)

Nico!