Because of you [CZ]

42.

LEONTINE

Zima se pomalu blíží ke konci. Byl tu únor a my se s Charlesem vraceli od jeho maminky, kde jsme nechali děti přes noc.
Travíme tam spolu hodně času, líbí se mi tam. S Charlotte si rozumím asi nejvíc, pořád se spolu smějeme a můžu říct, že je moje druhá nejlepší kamarádka. Děti byly nadšené, že tam zůstávají, zatímco mně nervy pracují o sto šest.

Poprvé jsme se takhle rozdělili a navíc já a Charles máme dům jen pro sebe. Mám chuť volat Pascal každou vteřinu, mám potřebu kontrolovat, jestli je to v pohodě.

Charles se tomu hrozně smál, ale pak pochopil, že jsem z toho fakt na větvi, tak raději mlčel. Nezapomněl sem tam prohodit, že všechno bude v pořádku, uklidňoval mě. Domů jsme dojeli krátce po sedmé a Cha vyrazil do sprchy. Já jsem mezitím vařila něco rychlého, umírali jsme oba dva hlady.

„Co to bude až to bude?“ Vešel do kuchyně usměvavý Charles a já se na něj podívala, když jsem naložila jídlo na talíře.

„Taková rychlo čína.“ Kecala jsem. Udělala jsem kuřecí maso se zeleninou a do trouby nám k tomu hodila hranolky.

„Voní to krásně! Umírám hladyyy!“ Zahulákal a já se nahlas rozesmála. Položila jsem to před něj a on nadšeně chňapl příbory do ruk.

„Tak dobrou chuť.“ Zaculila jsem se.

„Furt jsi nervozní?“ Zeptal se po chvíli.

„Hm.. není to tak, že bych tvojí mamce nevěřila, věřím jí moc, ale jde spíš o to, že nikdy nebyli sami ode mě. Na dvě noci.. ještě k tomu..“ Pokrčila jsem rameny.

„Chápu, ale uvidíš, nic se nestane.“ Podpořivě se na mě zazubil. Jedli jsme, občas jsme prohodili nějakou větu. Usmívali jsme se na sebe.

„A kdy to.. um.. závod? Bude?“

„Až v březnu, dvacet šest až dvacet osm.“

„Aha, tak jo.“ Usmála jsem se.

„Přemýšlel jsem nad něčím, ale nemusíš souhlasit, je to jen návrh.“ Začal chodit kolem horké kaše, byl nervózní, odložil vidličku. Díval se mi do očí, jeho pohled neměl žádnou emoci. Naklonila jsem hlavu kousek na stranu, snažila se pochopit, na co naráží.

„Hm?“

„V květnu se pojede tady v Monacu a já bych tam chtěl vzít tebe a děti.“ Zaraženě jsem se na něj podívala. „Vím, že asi vyjdeš hodně z komfortní zóny, bude tam strašně moc kamer, strašně moc lidí, rychlé formule všude kolem.“

„A kdy? Konkrétně? A kde bychom byli? Jak by to probíhalo? Co ode mě očekáváš?“ Vyzvídala jsem.

„Tak v pátek dvacátého se jedou tréningy, v sobotu pak třetí tréning a kvalifikace a v neděli závod.“

„Aha.. a zbytek?“

„Dostali byste VIP, měli byste přístup všude, chtěl bych dětem ukázat z blízky, co dělám, a tak.. Můžeš se samozřejmě rozhodnout, jestli chceš na celý víkend nebo jen třeba v neděli, aspoň.. to nechám na tobě, rád bych to taky probral s dětmi. A neočekávám od tebe nic, kromě toho, že mi budeš fandit,“ zazubil se nakonec. Nevěděla jsem, co na to říct. „Vím, že už jsi dost v pozornosti lidí a děti taky, tak tě nechci do ničeho nutit, ale přišlo mi fajn, že by Aimée s Tobim viděli z blízka mojí práci. Aims vypadá, že jí to docela baví. A kdybys nechtěla jít ty, můžu se domluvit s Arthurem, Lorenzem, Charlotte nebo mámou. Určitě by je pohlídali.“

„Ne, to ne.. to já bych šla. Jo, tak jo. Půjdu ráda. Uvidím, co na to děti, jak se ohledně toho budou cítit. Myslím si, že Tobi na to tolik není, ale možná by mu to prostředí mohlo připadat zajímavé.“ Přitakala jsem a on se rozzářil jako sluníčko.