Because of you [CZ]

24.

CHARLES

Nadšeně jsem vyprovázel svého dlouholetého kamaráda Pierra, který se rozhodl stavit na návštěvu, když si udělal výlet do Monaca. Opět jsme se spolu neskutečně nasmáli, stihli probrat všechno drama na trati a celkově v Paddocku a nadšeně rozebírali, jaké závody pro nás znamenají nejvíc a proč.

Když jsem otevřel hlavní dveře, zrovna se v nich objevila Leontine i s dětmi.

„Ou, ahoj,“ pozdravil ji Pierre a věnoval všem třem široký úsměv. Lea jen zmateně pokývala hlavou na pozdrav.

„Ahoj,“ špitla, když jsem za Pedrem zabouchl vchodové dveře.

„Ahoj! Co je dneska na plánu?“ Vychrlil jsem na ni ihned otázku. Děti se podívali nejdříve na mě a pak na Leu, než se rozběhly za svýma psíma kamarádama.

„Asi nic.. proč?“

„Chtěl bych tebe a děti někam vzít..“

„Co?“

„Na takový výlet.“

„Výlet?“

„Jo, výlet.. víš.. ten kámoš, co mi sháněl ty věci ohledně tvého táty mi to místo doporučil. Prý je tam dětské hřiště a hlavně parádní západ slunce.“

„Aha..“ Aha? Už zase aha? Sakra, Leo. Aha! Ahahaha! Debilní aha, už mě pěkně vytáčí.

„No.. tak?“ Páčil jsem z ní odpověď jako prachy z trezoru, ke kterému jsem onehda zapomněl heslo. Jejda.

„Zní to fajn..“

„fajn, tak jo.“

LEONTINE

Charles měl pravdu. Tohle místo je doslova kouzelné. Sedíme spolu na lavičce a děti si hrají na dětském hřišti. Jsou šťastní a já jsem taky. Výhled tady je naprosto parádní a už se nemůžu dočkat na ten západ slunce, protože to naprosto miluju. Když mi řekl, že nás chce vzít na výlet, byla jsem zaražená. Furt jsem si nezvykla na to, že s námi chce trávit svůj volný čas.

„Za chvíli se to tu vylidní.“ Podotkl a já jemně přikývla.

„Nechápu proč.. vždyť kdyby si chvíli počkali určitě by viděli něco úžasného.“

„Jo. Nerozumím tomu, kam tak spěchají. Na druhou stranu, aspoň nikdo nepřišel požádat o podpis nebo fotku. Potřeboval jsem na chvíli vypnout a být bez obskakování lidí s vámi sám takhle venku.“

„Taky jsem ráda. Tohle místo je klidné a fajn.“

„Doufám, že se ti ten západ slunce bude líbit.“

„Určitě bude,“ ujistila jsem ho a věnovala mu malý úsměv. Vždycky jsem chtěla rande se západem slunce... ale tohle není rande. A vůbec ne s Charlesem. Ani nevim, jestli bych s ním dokázala mít něco víc. Pořád je tady minulost a navíc já ani v žádném pořádném vztahu nikdy nebyla.

„Volala jsi tomu tátovi?“ Zakroutila jsem hlavou a on si povzdechl.

„Ne.. ještě..ne.“ Přiznala jsem.

„Já myslel, že jsi chtěla? Proč jsi mu ještě nezavolala?“

„Já nevím.. prostě.. necítím se na to a-“

„Bojíš se odsouzení, chápu.“

„Bál ses?“ Nechápavě se na mě podíval a já pokračovala: „odsouzení?“

„Bál. Bál jsem se strašně, když jsem se rodině chystal říct jakou šílenou blbost jsem udělal.“ Chápavě jsem přikývla a potichu zaúpěla. Když už to vypadá, že se tomuhle tématu vyhneme, znova na něj narazíme. Jakoby se mu prostě nešlo vyhnout. „Leontine? Můžu mít otázku?“

„Jo?“ Přitakala jsem a on se zhluboka nadechl.

„Proč si si nikdy nehledala žádného partnera? Nechtěla jsi pro Aimée a Tobiho tatínka, který by si je zasloužil?“

„Prostě jsem nemohla. A neříkej, že si je nezasloužíš. Není to hezké.“ Pokárala jsem ho s jemným úsměvem na tváři a on váhavě přikývl.

„A proč? Proč jsi nemohla?“

„Nechtěla jsem, aby vyrůstali ve stejném prostředí jako já. Všude alkohol, drogy, křik a násilí.. chtěla jsem se tomuhle všemu vyhnout. Nechtěla jsem je dostat do stejné situace, do které mě máma tenkrát postavila. Chtěla jsem se tomu všemu vyhnout a.. kde bych měla jistotu, že děti jsou s tím v pohodě? Že je má ten někdo rád? Nikde. A děti jsou ještě malý. Spoustu věcem ještě nerozumí. To s Peterem byla jedna obrovská chyba, ale říkala jsem si, že by bylo fajn se zkusit posunout, a tak jsem to zkusila. A jak to dopadlo.“

„Nejradši bych si jednu vlepil, když si uvědomím, jak jsem tě zničil.“ Povzdechl si.

„Nezničil. Co se mělo stát, stalo se.“

„Jsi neuvěřitelná.. víš? A já? Věříš mi, že mám děti hrozně rád?“

„Ze začátku jsem nechtěla, abyste se vídali.“ Přiznala jsem a zapřemýšlela se, než jsem pokračovala dál. „Ale pak jsem viděla, jak na ně koukáš, jak je chceš brát ven, na výlety, jak se děti vracely domů s úsměvem se slovy, že si to s tebou užily..věřím, že ti na nich záleží. Věřím, že to, že je máš rád není jen nějaká hloupá hra.“

„Není to hra! Není! Vážně mi na nich strašně moc záleží. Mám je šíleně rád.“ Vychrlil ze sebe a já se uculila. Tyhle slova dokazovaly všechno. „Kdybych věděl, že to není nesmysl, řekl bych, že jen pár metrů od nás sedí chlap, co by klidně mohl být tvůj otec.“ Řekl po chvíli ticha.

„Tak to je ale nesmysl.“ Ujistila jsem ho s širokým úsměvem na tváři.

„Ne, vážně. Vypadáte sakra stejně a navíc se sem furt kouká. Sedí hned za námi.“

„To je trošku velká náhoda, ne? Na to, že jsme se o něm před chvílí bavili.“ Zakroutila jsem nad tím hlavou.

„Nevím. Ale zjistíme to. Vypadá to, že jde přímo sem.“ Zamumlal..

AHOJ VŠICHNI.

Nico!

(Slibuju, že se pokusím, aby nová část vyšla brzo.)