Pán monster

Kapitola pátá: Nádrž

Miloval jsem plavání... Dokonce jsem se naučil plavat ještě dříve, než jsem se naučil číst – a to bylo poměrně brzo. Voda byla celým mým světem, dokázal jsem zadržet dech na dlouhou dobu, dokonce jsem neměl ani takový problém s koukáním pod vodou a patřil jsem mezi výborné plavce. Jako malý jsem chtěl závodně plavat. Vyhrával bych, věděl jsem to, ale...

Otec mi můj sen zničil.

„Můžeme to tedy vyzkoušet?" zeptal se zvědavý Mallik, když jsem ještě seděl na stole.

„Ano, vše je připraveno," pokynul hlavou otec a odkráčel do rohu místnosti, kde byla skleněná nádrž s vodou.

„Nepřijde vám to kruté?" ozval se Enderwood, co se po celou dobu držel vzadu a těkavě mě sledoval se strachem v očích.

„Kruté by bylo nezkusit to," zapojil se do toho Song. „Ten výzkum trvá deset let. Už nám ho nechtějí sponzorovat... Musíme mít nějaké výsledky a... Při úspěchu... Co je bolest jednoho pro záchranu tisíců?" zeptal se profesora Enderwooda.

„Je to dítě...! Dělá to nedobrovolně a je synem jednoho z nás... Ta bolest je taky nedůvěra ke světu," přitom na mě ukázal prstem.

„Pánové...," vložil se do toho mj otec, který stál u nádrže s vodou. „Nicholas je výjimečné dítě. Moc dobře ví, že tímto pomáhá světu, vše, co obětuje, obětuje dobrovolně," zalhal. Protestoval bych, ale byl jsem slabý.

Chtělo se mi spát, ale dohad těch mužů mě udržoval bdělého. Nemohl jsem protestovat, byl jsem totiž slabý a myslel jsem si, že je to sen. Noční můra. To všechno, myslel jsem, že je Kaya živá, že až se s křikem proberu, tak bude mj pes ležet vedle mě, olízne mi tvář, abych se nebal. Přiběhne otec s matkou, aby mě utišili a můj život bude normální.

Ale nebylo tomu tak.

„Je vám jasné, že pokud bude slabý, tak zemře?" zeptal se profesor Mallik, když mě otec bral zesláblého do náruče.

„Nezemře, je totiž silný," usmál se na něho otec a následně na mě.

I když jsem nechtěl, usmál jsem se na něho a snažil se zamaskovat veškerou bolest, co mi způsobovalo dýchání.

Profesor Enderwood otci u nádrže přistavil štafle, aby si na ně mohl stoupnout a mohl tak být nad hladinou nádrže.

„Musíš být klidný, Nicu. Chvíli nedýchej, uvědom si, kde jsi a poté se nadechni. Neotevírej pusu, nadechni se žábrama," radil mi s úsměvem, ale v té chvíli mě už úsměv přešel.

Můj otec mě totiž chtěl hodit do té nádrže.

•••

Sklenice s penězi tam byla. Sice zaprášená, byl problém otevřít ji, ale našel jsem ji tam, kde jsem ji nechal. Problém s otevřením jsem vyřešil tak, že jsem sklenici prostě upustil na práh, cukl při roztříštění sklenice a poté jsem jen mohl sbírat papírové bankovky, co jsem si za celý život ušetřil.

Při prohrabování střep jsem však nevyšel bez újmy. Jeden střep se mi zabodl do prostředníku a to docela dost hluboko. Zaúpěl jsem bolestí, protože to navíc bylo na ruce s tygřími pruhy, která sama o sobě bolela a střep tomu vážně moc nepomohl.

Tiše jsem si zanadával, sebral veškeré své peníze, které jsem částečně narval do peněženky a zbytek upevnil do balíčků gumičkama a naházel je do batohu... V té chvíli jsem se cítil jako fajn bankovní lupič a přitom jsem si bral jenom svůj majetek.

Mým původním plánem bylo vzít peníze a vypadnout. Ten dům byl plný vzpomínek, bolesti a smrti. Jenže... Bolest, co jsem cítil na srdci, nostalgie a vzpomínky mě donutili zůstat a prohlédnout si dům.

Nejdříve jsem šel do svého pokoje, který zůstal takřka neporušený. Postel byla rozestlaná, hračky se válely na zemi, jen otevřená skříň byla zcela prázdná. Po smrti mé matky jsem se do toho domu již nesměl vrátit, strýc jen naházel mé oblečení do kufru a zbytek nechal být.

Nejhorší vzpomínky mi vyvolala ta skříň. Když jsem totiž v přízemí zaslechl řev mých rodičů a následný výkřik mé matky, schoval jsem se do ni, přikryl si rukama uši a plakal.

Bál jsem se v té chvíli zcela všeho, i toho muže, co mě v té skříni našel a to jsem věděl, že tam byl právě z opačného důvodu. Chtěl mi pomoct.

Sledoval jsem tu skříň s bolestí a dokonce jsem cítil, že chci plakat... Ale nemohl jsem. Monstra nepláčou.

•••

Další má cesta vedla do sklepa. Byl jsem zvyklý na to, že sklep byl plný lesklých stolů, kahanů, kádinek a v rohu byla nádrž s vodou, jenže... Teď to byl prázdný prostor se špinavou podlahou, rozvrzanými schody a haranpádím v rohu.

Ten sklep jsem nenáviděl. Ať jsem se podíval kamkoli, tam jsem viděl bolest. Viděl jsem muže, co po sklepě chodili a mluvili, ostré předměty, nádrž s vodou, chlapce ležícího na jednom stole, mrtvého psa a další zvířata...

V tom domě nebylo nic, co by mě neničilo.

Nemohl jsem tam zůstat, musel jsem zmizet a jet co nejdál.

A myslel jsem to vážně.

Jel jsem.

Pryč.

Co nejdále jsem mohl.

•••

Snažil jsem se být klidný. Zadržoval jsem dech, jak mi řekl otec. Všichni mě sledovali, jen otec odešel pryč a když se vrátil, tak v rukou držel poklop. Nechápal jsem k čemu je, ale jak se blížil blíže ke kádi... Začalo mi to docházet.

Zmocnila se mě pomalu, ale jistě panika. Snažil jsem se z kádě dostat, ale jakmile se má hlava dostala nad hladinu, tak ji otec zatlačil zpět pod vodu se slovy: „Buď klidný!"

Z plic se mi dostal všechen kyslík, poklop dopadl na nádrž a byl jsem v ní uzavřený. Naštěstí jsem však měl malou vzduchovou kapsu, kde jsem s panikou dýchal, ale ta kapsa nevydržela dlouho.

Voda se začala přilévat, kapsa zmizela a já tak byl odsouzen k smrti utonutím.

Pěstičkama jsem mlátil do tvrzeného skla nádrže a snažil se volat o pomoc.

Jenže pro všechny ty muže jsem byl pouťová atrakce. Otec volal, ať se uklidním, ať začnu dýchat, ale já nemohl.

Ta ledová voda, byl jsem slabý, bál jsem se.

Když jsem už začal chápat, že umírám, že už déle nezadržím dech, začal jsem se soustředit na dýchání žábrama.

Nádech.

Výdech.

Fungovalo to!

Nádech.

A pak začala agónie.

Nejdříve na levé části krku. Projela mnou zničující bolest, chytil jsem si s výkřikem do vody žábru, ale to už z ní tekla krev, která byla v průhledné nádrži jako pěst na oko. Poté druhá žábra. Nemohl jsem dýchat, krvácel jsem, kroutil se bolestí a ti muži...

Nejdříve mě sledovali, pak na sebe začali křičet.

Profesor Enderwood se pokoušel odendat zaseknutý poklop, ale více si už nepamatuju.

Neomdlel jsem z nedostatku kyslíku, ale bolestí...