Pán monster

Kapitola třicátá šestá: Cesta

Potkal jsem za půl miliónů kroků mnoho lidí. Většina z nich bydlela pod mostem, na opuštěných místech a podobně. Hrál jsem si na to, že jsem jako oni, že jsem přišel o práci, manželka mě vykopla, propadl jsem alkoholu, neměl kam jít a proto se toulám. Zjišťoval jsem si věci o těch lidech, vyhýbal se okolí a dělal všechno pro to, abych vypadal jako jiný člověk. Začal jsem tím, že svoje černé vlasy jsem nadobro shodil. Ostříhal jsem je co nejpečlivěji starými nůžkami, snažil se je oholit použitými žiletkami a navíc jsem ještě nosil čepici. Z toho pádu do růží jsem se z většiny vzpamatoval, ale zůstalo mi větší množství bílých jizviček na pažích, nohou, ale také obličeji.

Žebral jsem. Sháněl jsem si tak peníze, abych si tak občas mohl koupit trochu jídla v zapadlém obchůdku nebo hospodě. Strašně jsem se bál, že mě někdo chytí, že mě uvidí. Všude jsem viděl a slyšel, jak mě hledají. Kulhající asi třicetiletý muž s černými vlasy, zelenýma očima, asi 170 cm vysoký, který před třemi týdny utekl z nemocnice a může být nebezpečný.

A já si hrál na mermomocí nekulhajícího bezdomovce s holou hlavou, poškrábaným ksichtem žebrající o peníze na jídlo.

Každý den mi byl jako peklem, bál jsem se, byla mi zima, měl jsem depresi a bál jsem se...Dvojnásobně jsem se bál! Hodně jsem také vzpomínal. Na to, když jsem byl dítě, když jsem byl zdeptaný puberťák a muž, co si žil vlastním životem vraha. Všechno to bylo lepší než to, co jsem musel zažívat potom. Všude jsem viděl ty oči, co mě pozorují, přišlo mi, že mě každou minutou chytí, odvedou, zmlátí a následně nechají umřít v bolestech.

Když mi na hlavě už podruhé začaly rašit nové černé vlasy, věděl jsem, že si musím pospíšit. Pokusil jsem se svoje oblečení upravit tak, aby vypadaly co nejslušněji, omluvil se kamarádíčkům bezdomáčům, že si musim srovnat život a mířil k dálnici, která mě dělila od Devina.

Stopoval jsem dva dny, než mi zastavil jeden kamioňák, už podle přízvuku mi bylo jasné, že přistěhovalec. Vypadalo to na Rusa nebo něco takového, tyhle věci jsem moc odhadnout neuměl. S jeho přízvukem mi řekl, že sice nejede až do města, ale může mě vyhodit jenom pár kilometrů od něho. Souhlasil jsem, vnutil mu moje peníze za slib, že nikdy nezmíní, že mě vezl – nakecal jsem mu, že zdrhám od manželky, která mě podváděla a já tak nabil pocitu, že děcka nejsou moje a nechci na ty parchanty platit alimenty. Kupodivu mě chápal a slíbil, že bude mlčet.

Bál jsem se, že mě poznal a odveze mě do náruče policie? Sakra moc.

Brečel jsem málem štěstím, když tak neudělal a vyhodil mě u krajnice pod cedulí, která mi napověděla, že můj cíl je jenom deset tisíc kroků vzdálený? Ano.

Bylo mi jasné, že nemůžu jít po krajnici silnice. Musel jsem jít nedalekým lesem, ale stále tak, abych viděl na silnice a věděl, kam jdu.

Noha mě neskutečně moc bolela. Myslel jsem si, že umřu, dokonce bych se i smrti sám odevzdal, kdybych nebyl tak blízko svému cíli.

Poslední tři kilometry, když jsem to město měl už na dohled, jsem měl jenom jedinou myšlenku. Adresa, kterou jsem před měsíci napsal Ořechovi, aby mi dovedl jistého Adama, ale on místo toho přinesl Devina. Spletl jsem se snad já, že přitáhl špatného? Doufal, jsem, že ano, že na té adrese Devina najdu, že... Co dál?

Nevadí, není potřebné myslet na to, co bude potom.

Zastavil jsem se. Už jsem nemohl. Byl jsem vyčerpaný, hladový, dávno padl soumrak, mrzlo a já na sobě toho moc neměl.

Pro boha... Nicholasi, úpěl jsem bolestí. Snažil jsem se pohnout, ale jakmile jsem se svalil na jednu lavičku, už neexistovala možnost, abych se zvedl.

Jedna moje část chtěla strašně moc spát, ta druhá nutila první, aby vstala a pokračovala v cestě dál.

Ta druhá byla naštěstí silnější. Sebral jsem poslední sílu, která byla v mém těle, přinutil jsem se vstát. Kolena se mi podlomila, hlava zatočila, chtěl jsem zvracet.

Zatnul jsem zuby, nemohl jsem se zastavit, musel jsem pokračovat.

Musel jsem se toulat, hledat správnou ulici, hledat místo, kde alespoň posledně bydlel a modlit se, že tam zůstal.

Řekl jsem, že ho najdu...

Našel jsem to. Bloudil jsem městem celou noc a ve chvíli, kdy vycházelo slunce, jsem se přeci jenom dostal na správnou adresu. Zrak jsem měl neskutečně rozostřený, ale přesto jsem dokázal přečíst jména na zvoncích. Anders. Byl to buďto on, jeho bratr nebo naprostý cizinec.

Měl jsem odvahu zazvonit a riskovat, že to nebude ten správný?

Na druhou stranu, kdybych zazvonil a nebyl to on, už bych neměl potřebu bojovat a sám bych se udal na policii a konečně přijal ten trest za ty roky, co jsem byl na světě přebytečně a otravoval cizí životy.

Zvedl jsem promrzlou ruku, položil ukazovák na zvonek, ale neměl sílu stisknout.

Mělce jsem dýchal, nejraději bych sebou jenom švihnul na ty schody a spal.

Položil jsem ruku ze zvonku pryč. Slyšel jsem kroky. Natiskl jsem se ke straně dveří, hypnotizoval jejich kliku a čekal, kdo z domu vyleze. Už byl pomalu čas, aby slušní lidé odcházeli do práce.

Klika cvakla, dveře se otevřeli. Ven vylezl muž. Schovával si bradu v podzimní bundě, zrak měl sklopený, přes rameno hozenou tašku s notebookem. Hnědé vlasy měl stejně rozcuchané jako v době, kdy byl se mnou.

„Devine?" zachroptěl jsem unaveně a odlepil se od dveří.

Podíval se na mě, nejdříve se zamračil, ustoupil, pak nechápal, pak mi asi uvěřil, poznal mě, ale to už nevím. Byl jsem tak moc unavený a najednou se mi ulevilo, že jsem polevil na chvíli v ostražitosti, přivřel oči a usnul ve stoje. Pamatuju si však, že jsem se o něco flákl do hlavy.