Pán monster

Kapitola dvacátá čtvrtá: Nůž

 Nevim, proč jsem ho sledoval. Nebylo to normální. Normální člověk by odešel, odvrátil zrak nebo se pozvracel, ale já to sledoval, jako by to byl další hloupý program v televizi.

Ořech trhal Marlonovo tělo za věznicí. Mlaskal u toho, lámání kostí bylo písní pro mé uši a trhání svalů mě svým způsobem uchvacovalo. Nebylo to o nic víc horší než trhání masa jakéhokoli zvířete. Kuře, prase, pes... Člověk. Všechno to nakonec vyšlo nastejno.

„Když mi bylo devět, tak jsem viděl mrtvé tělo svého zavražděného psa... Teri je deset a viděla mrtvolu. No, asi to má horší, ale aspoň není u tohohle," promlouval jsem se svým mlčenlivým společníkem, i když on nebyl momentálně schopný se na mě ani podívat. Maso mu muselo chutnat.

„Až budu chtít jednou zabít v sobě ten zbytek lidskosti... Dáš mi kousek, kámo?" zeptal jsem se ho, přičemž jsem špičkou botu lehce dloubnul do utrhnuté ruky, která ke mně byla nejblíže.

„Možná jsem ten zbytek lidskosti v sobě zabil tímhle," zamyslel jsem se. Kopání do mrtvého totiž nebylo zrovna lidské. A už vůbec ne kopání do utrhnuté lidské ruky mrtvého bývalého spolužáka.

„No nic," povzdechl jsem, „jdu dát jídlo dětem a Devinovi... Užij si to tu a zbytky zahrabej," mávl jsem na něj. Nereagoval. To zaujetí žrádlem jsem chápal. Kdybych měl chuť, tak bych se taky vrhnul na nějaký to maso, ale po pár letech mi už moc nechybělo.

•••

Jídlo jsem rozdal. Bohužel to byla jenom nějaká to hnusná pytlíková polívka. Teri se na mě odmítala podívat, jenom si vzala jídlo a slyšel jsem, jak jí Mickey tiše šeptal: „Tvůj táta ale není zlý..." Takže lhal. Já zlý byl.

K Devinově cele jsem kromě lžíce na polívku nesl i jeden velice ostrý nůž a nezapomněl jsem na to, abych jím přejel po mřížích cely, kde plakal bývalá spolužačka a bývalý ředitel, co vypadal, jakože má zaražený prdy. Bylo to i možný.

„Mám pro tebe polívku," řekl jsem Devinovi, když jsem pokládal misku na zem a sedal si před jeho mříže.

Netvářil se ani trochu nadšeně, ale misku si vzal.

„A mám pro tebe nabídku," dodal jsem a zamával si před obličejem nožem.

Nedůvěru ke mně musel mít vytetovanou na čele. Byla natolik zřejmá, že mě div nezmlátila. Přesto řekl: „Poslouchám."

Hodil jsem k němu nůž se slovy: „když mě zraníš, tak tě zabiju."

Odložil svou polévku, zamračil se a velice nejistě uchopil nůž. Natáhl jsem k němu levačku, objal jednu mříž prsty a pokynul hlavou. „Máš neomezený počet pokusů," dodal jsem k němu.

Dlouho váhal, díval se střídavě na mě, na nůž, na mou ruku a takhle furt dokola. Pak jeho ruka vystřelila. Chtěl mě bodnou do předloktí, ale jakmile se ostří dotklo mé paže, sjelo po straně a roztrhlo mi akorát tričko.

Devin zalapal po dechu. Upustil nůž na zem a nejistě se díval na mou ruku, která se začala odhalovat. Už nebyla skryta pod kusem hadru, takže mohl vidět výrazné, žlutozelené šupiny ještěra.

„Hups... Zapomněl jsem ti říct, že zrovna tuhle ruku zranit nemůžeš," zašklebil jsem se.

Nenechal se mnou vykolejit. Uchopil pevněji rukojeť nože a zaútočil na mojí druhou ruku. Jenže jsem to očekával. Jakmile se jeho ruka pohnul k té mé, vystřelil jsem svou ruku a chytil ho za zápěstí. Bohužel, při rozrušení a v boji mám... No, tluče mi rychleji srdce a tím pádem se ozve mé prokletí. Vystřelil jsem své drápy, i když nechtěně a zaryl je do Devinova zápěstí. Jen slabě, ale přesto to muselo bolet.

Obličej se mu zkřivil bolestí, hlasitě zakřičel, vysoký hlas bolesti se roznesl celou věznicí. Trhalo mi to uši, ale to on se rozhodl zaútočit na mě. I když jsem ho k tomu vybídnul.

Devinova krev mi stékala po dlani... Jeho to bolelo fyzicky, mě psychicky. „Vzdáváš se?" zeptal jsem se ho. S bolestivým úšklebkem přikývl a upustil nůž, který nebyl pošpiněn ani kapkou mé krve, zatímco ta jeho kapala ve velkém na betonovou podlahu.

„Ošetřím ti to... Chvíli počkej," šeptl jsem k němu, vytáhl z jeho kůže drápy, což způsobilo další bolestné zakřičení, ale to jsem už nevnímal. Křiku jsem slyšel dost. A vždycky to první od dané osoby bolelo, to druhé mi už bylo lhostejné.

Devin musel chvíli počkat. Nejdříve jsem s tím nožem a bolestnými vzlyky v pozadí došel k cele, kam Ořech uklidil mé dočasné hosty. Oba dva se už krčili v rohu, žena se třásla, ředitel se pokoušel být silný, ale už se také klepal jako osika. Přejel jsem blyštícím se nožem po mřížích jejich cely se slovy: „Pokoušel se mi ublížit... Chudáček."

Dělal jsem však, že si to říkám pro sebe a zrovna náhodou u jejich cely. Museli však vědět, že j tím straším a připravuji na hrůzy, které je potkají.

Po vzdálení od jejich cely jsem nůž prostě zahodil. Nebyl mi k ničemu. Navíc jsem se musel vypořádat s jiným problémem a držení nože při jeho řešení by mi moc nepomohlo.

Teri mi šla naproti rázným krokem. Zastavila se pár metrů ode mě a její pohled naznačoval, že se mám také zastavit. S rukama v kapsách jsem tak udělal a zvědavě jsem naklonil hlavu do strany.

„Proč ten muž křičel? Taky si ho zabil? A ty dva taky zabiješ? A Mickeyho? Mě?" zeptala se tak.. Bezcitně. Asi to byla vážně má dcera.

„Jenom se zranil, jdu pro lékárničku, abych ho ošetřil," obhájil jsem se a vyrazil proti ní, abych mohl pokračovat v cestě, ale vběhla mi do cesty.

„Jsi vrah, že jo? A to, co se děje Mickeymu a Ořechovi... Tos taky udělal ty? Máš to taky?"

Přikývl jsem. Byla to odpověď na všechny otázky.

A moc dobře jsem věděl, že to není to, co si Teri přeje slyšet. Ucouvnula, i když se přemáhala, aby to neudělala.

„Proč?" hlesla nakonec tiše s odvráceným zrakem.

„Jsem prostě takový. Ale tobě bych neublížil a ani to neudělám. To je to podstatné. Teď mi uhni, jinak mi přítel vykrvácí." Bez vyzvání jsem však do Teri strčil, protože uhnout nechtěla.

Nemusel jsem se otáčet, abych viděl její zklamaný pohled. Znal jsem ho... Líp, než si mohla myslet.