Pán monster

Kapitola desátá: Sběr klíčů

A tak jsem přišel o matku, sestru, otce a veškerou chuť k životu.

V mé mysli zůstala matka navždy otisknuta jako nevěrná plačící žena, co milovala svého syna, ale nedokázala ho ochránit před monstrem, které si vzala. Nenáviděl jsem ji za to, ale přesto bych dal celý svět za to, abych ji mohl obejmout, pocítit její teplo, slyšet její konejšivý hlas, vidět její veliké a upřímné oči. Dal bych celý svět a vesmír za to, abych mohl nějakého člověka nazvat ‚mami.'

A otec zůstal navždycky monstrem. Nikdy jsem už na něho nezměnil názor, protože jsem na rozdíl od lidí viděl všechny hrůzy a ne jenom tu jedinou. Nejenže zabil svou ženu, on také zabil mého psa, znetvořil mě, málem mě utopil, zničil mi život, zničil život i zbytku naší rodiny. A co víc... Jeho uvězněním se takřka nic nezměnilo. Výzkum pokračoval, i když bez něho a on sám mě mnohokrát přemlouval k tomu, abych po střední škole našel profesora Enderwooda a on mi pomůže. Že strýc Robert se o mě nikdy nepostará, ale profesor ano. Nevěřil jsem svému otci, ale přesto jsem profesora vyhledal, i když to je jiný příběh...

Otcovo konání se brzo rozneslo městem a na mě to mělo tragický dopad. Nikdo neměl pochopení pro dítě, jemuž otec zabil matku, každý to dítě jen sledoval a snad se bál, že když je otci podobný vzhledově, tak bude i charakterem. Báli se, že je snad zabiji ve spání, že vyvraždím jejich rodiny... Ale nejhorší byly děti ve škole. Ukazování, šeptání, posměšky a vyhýbání. Nikdo se mnou nechtěl mít nic společného, protože jsem byl označen za monstrum.

A brzy jsem všechny začal v označení monstrum utvrzovat. Mlátil jsem je, i když jsem prohrával. Bil jsem je do krve, ale oni dělali to samé. Bylo mi jedno, jak oni sami mé tělo zmlátí, já se totiž zajímal jen o to, aby ty jejich rány zůstaly co nejdéle, aby trpěly, jako jsem trpěl já tím, že jsem s nimi musel trávit čas.

Tak začali mé problémy, můj odpor k životu a ke všemu. Ve škole jsem se z premianta stal propadlíkem, uzavřel jsem se do sebe, lízal si rány z rvačky a po nocích brečel s modlitbou, že se probudím z horečky, půjdu za matkou, obejmu ji, položím dlaň na její těhotenské břicho a pak odejdeme navždy od otce. Od muže, který nedovolil jednomu z nás žít, jednoho z netvořil a jednoho zavraždil.

•••

A i když se to stalo před lety, tak je to stále mou modlitbou na temné a zlé večery. Je to můj sen a dokonce větší než ten, že bych chtěl alespoň naposledy vidět svou dceru.

Život mi však nepřináší možnosti, pouze mi je krade... A proto musím konat.

Musím se pomstít. Nechci, nepotřebuji to, ale já musím. Na světě není nikdo, kromě Tery, na kom by mi záleželo... Proč tedy topit své drahocenné dny v nenáviděném světě, když bych z něho mohl udělat svět takový, jaký si lidé zaslouží? Plný netvorů, monster z pohádek a pod postelí. Proč nemohu světu ukázat to, jací doopravdy jsou?

Možná by bylo snaží zabít se, když nechci žít ve světě, který je mi nabízen... Ale já se přes to všechno tak rychle nevzdávám. Tisíce lidí nechce žít v tomhle světě, co když budou v mém svět šťastnější? Myslím si, že stojí obětovat všechno pro pár tisíc lidí, co chce poznat štěstí, protože ho nikdy neměli...

Věřím v to a vím to.

Ale zásadně chci změnit svět pro sebe a svou pomstu za matku a sestru, co jsem mohl mít.

Možná jsem šílený, hlupák, psychopat, mstitel, ale možná jsem také jenom člověk, co všechno ztratil.

Možná jsem jen dítě, co nemohlo ovlivnit svůj život, protože mu ho jiní zničili.

Možná jsem jen syn, co už mnoho let necítil objetí od svých rodičů.

Možná jsem jen otec, co nemohl vidět růst svou dceru.

A možná jsem jen muž, kterému nebyla opětována láska.

Tak, či onak. Jsem chytrý a pomstychtivý. A jsem monstrum.

A ostatní lidé budou monstry též. A stejně, jako jsem byl já monstrem pro vědce, oni budou monstry pro mě.

Stanu se jejich pánem. Ale pro tento post musím obětovat pár věcí.

Svůj život, své zdraví, svou bezúhonnost.

•••

A tak jsem začal ještě téhož večera.

Moje cesta mířila zpátky k profesoru Enderwoodovi. Měl jsem strach, ale co jsem mohl dělat? Pro mé štěstí však ještě jeho zmizení nebylo nahlášeno a proto jsem mohl v klidu vejít do bytu. Snažil jsem se však ničeho již nedotknout a hlavně ne mrtvoly, která začala kvůli vysokým teplotám už nechutně zapáchat. Se zadrženým dechem jsem procházel po Enderwoodově ložnici a hledal klíček od laboratoře, který jsem potřeboval. A uspěl jsem ihned na poprvé – nalezl jsem ho v horním šupleti pod falešným dnem. Klíč jsem navlékl na kožený provázek, na kterém již přívěsek byl, ale to bylo jedno. Ani si nepamatuji, jak dlouho ten přívěsek mám, ani kde jsem ho sebral, ale tak nějak se mnou už prostě rostl.

Enderwoodův klíč byl však jen jeden ze sedmi... A jeho tělo bylo také jen jedno ze sedmi.

Druhým člověkem se stal Mallik. Zabít ho nebylo těžké. Udělal jsem to v parku, uškrtil jsem ho páskem od kalhot, což vzhledem k mé síle nebylo těžké. A ten parchant nosil klíč neustále v kapse, takže nebylo těžké sehnat ho.

To byli dva klíče.

Zbývalo mi jen pět klíčů, ale... Potřeboval jsem vyřešit ještě sebe. O mé existenci na tomto světě se toho moc nevědělo, policie o mně neměla záznamy, dle všeho jsem bydlel stále u strýce v jiném městě a tak bych se neměl stát podezřelým v těch vraždách. Podezřelými měli být ostatní vědci a to byl problém. Musel jsem je zabít dříve, než je čapne policie a vzít si jejich klíče.

A pak zmizet rychleji, než se začnou těla pohřbívat.