Hi! Uděláte mi radost?:O Podíváte se na jeden super příběh?:O Píše ho skvělá holčina. S tímhle příběhem nedávno začala, a myslím, že by mohla mít nějakou podporu :).. Příběh se jmenuje - Život je boj. Od Adel_Sajvaldova. Prosím, mrkněte na to:) :*
Jinak dnešní část jsem psala v autobuse, tak to asi i tak dopadlo:D
PŘIDEJTE SI MĚ NA FB, JMENUJU SE TAM: Leona Potůčková. :)
*Vadim*
Amča se vzbudila a já se rozloučil s Petrem. Nad tou poslední zprávou jsem se musel zasmát.
,,Proč jsi mi nic neřekla o tom debilovi?" ,,Em.. Neptal jsi se. Nechtěla jsem o něm mluvit." ,,Byl takovej, když jsi s ním začla chodit?" ,,No jasně že ne. Byl hodnej. Ale pak viděl, jak jsem dala bratránkovi pusu, a od té doby mě mlátil. Jednou mi zlomil zápěstí a hodil mě na topení." ,,Já ho zabiju!! Ale opravdu! Nikdo ti nebude ubližovat!!" rozzuřil jsem se. ,,Vždyť už je to minulost. Nech to být." ,,Jo?! Minulost?! Dneska tě chtěl znásilnit! Mohl tě zabít, víš to?! Asi ti to nedochází, viď?! Miluju tě, a bojím se o tebe!"
Poslední větu jsem šeptal. Po tváři mi stekla slza.
,,Zlato, nebreč, prosím!" Řekla potichu, a pohladila mě na tváři. Utřela mi slzy, a v momentě nás přišla zkontrolovat sestřička s doktorem. ,,Vyspali jste se trochu? Myslím, jako jestli jste se prospali. Zvlášť, né spolu." ,,Jasně.." Amča tedy jo, ale já zalhal. ,,Dobře. Zítra vás oba pustíme. Pokud vás nic nebolí. Ale slečno, vy budete muset jít vypovídat na policii." ,,Jo, to je jasný." ,,Dobře. Tak se ještě prospěte." Odešli.
_________________________________
Strašně se o ní bojím. Nenechám jí samotnou. Nikdy!.. Budu si jí střežit.
Zítra má narozeniny. Bude jí šestnáct let. Šestnáct sladkých let. A víte co je nejhorší? Pozítří se jde do školy. Já samozřejmě udělal opravky. Jsem borec!
Ne, ale teď vážně. Amča jde na střední, a já jsem na jiné škole. Ona v Praze, já v Kladně. Ona tam, já tady. Nevím jak mi vyjde to, že jí nenechám nikdy samotnou. To nejspíš.. Vlastně určitě, nepůjde. A já se za to cítím hrozně.
Bude tam mít nový kolektiv. Co když ji nepřijmou? Sám jsem si to prožil. Není to zrovna příjemná záležitost. Nadávky, posměchy, šikana..
,,Váďo? Děje se něco?" vyjekla Amča. ,,Ne, jen přemýšlím jaké to bude, až bude škola. A že bude sakra brzo.." zesmutněl jsem. ,,Neboj se, to budeme muset zvládnout." ,,No budeme muset, no, ale já se bojím, že tě nepřijmou. Víš, mluvím z vlastní zkušenosti." ,,To bude dobrý. Přes prázdniny jsem se seznámila s kamaráde..kou, a bavíme se spolu. Někoho tam budu mít, takže se neboj." ,,Ježíš Amčo, mě nevadí, že máš kamarády mezi klukama! Já mám taky kamarádky, a není v tom problém. Já nejsem sobec.. Sice jsi moje, a nikomu tě nedám, to sice jo.. Ale.. Kamarády mít můžeš." ,,Dobře, miluju tě." ,,Hele, nebudeme vést debatu o tom, kdo koho miluj.." nestihl jsem to doříct, a už se přisála na mé rty. Jak já jí miluju! Za dva roky a jeden den, bude Amče osmnáct. Chci s ní bydlet. A taky budu. Určitě bude ráda. Ale teď něco důležitýho.. Budu muset odejít z nemocnice dřív, než Amča. No jo! Vadímek, ty jsi hlavička! Půjde na policii, kvůli tomu čůr.. No fajn, sprostej nebudu. Než ke mě přijde, všechno připravim. Budeme doma samy.
*Bára*
Cítila jsem jemné hlazení na vlasech. Pomalu otevřu oči. ,,Vstávej zlato, budeme přistávat." ,,Počkej, takže to nebyl sen?" ,,Ne, nebyl." zachechtal jsem se. ,,Aha, no.. A je ta vila daleko od letiště?" ,,No docela jo. Půjdeme na jídlo, a pak si zavoláme taxíka." ,,No faajn, a jak se tu chceš domluvit?" dostala výbuch smíchu. ,,Ukaž, vezmu ti kufr. No počkej si, na letišti ti někoho představím." ,,Dobře."
*Barča*
,,Nashledanou, hezký zbytek dne." popřála nám letuška, a my už stáli před letadlem. ,,Wow!" vypadlo ze mě. ,,Souhlasím! Je to tu krásný."
Došli jsme k nějakýmu chlapovi, a Péťa se s ním přivítal. ,,Baru? Tohle je Pavel. Pavle, tohle je Barča." podali jsme si ruce. Koukla jsem se na Petra a nechápavě jsem se usmívala. Pro nechápavější, by se dalo také říct, že jsem se usmívala jako retard. Tak..
,,Jo, aha.. No Baru, Pavel je můj bývalej spolužák ze základky. Odstěhoval se sem. No a bude takovej náš překladatel. Budu mu volat, když něco nebudeme umět říct. Ale je možný, že tu někdo bude umět i anglicky.",,Aha, dobře." usmála jsem se. Tentokrát normálně. Ten Pavel někam odešel, a my šli na jídlo. Obědo-večeři, či co. Já si vybrala menu číslo třicet dva. Což byl nějakej salát se psem. Nebo to bylo kuřecí? Teď už nevím.. (:D) A k tomu ledovej čaj.
Teď si objednával Petr. Ukázal ma třináctku, a já dostala výbuch smíchu.
,,Tak ty jsi na třináctky,jo? Nekecej!" Pořád jsem se musela smát. ,,Báro! To jsou špagety, ty hned taky myslíš na bůh ví co!" Začal se taky smát. ,,Uchyle!" dodal. ,,Faajn, jak chceš." dělala jsem uraženou. On se hned zvedl od stolu a běžel ke mě. ,,Já to tak nemyslel, lásko!" ,,Hm." ,,Zlato! Miluju tě!" začal mě líbat. ,,Počkej si na vilu." usmála jsem se. ,,Ohh, ty dračice!" ,,Aww!"
Dělám to schválně. Vim že ho tímhle "nabudim"..
__________________________________
Dojedli jsme, Petr zaplatil, a já volala taxíka. Naštěstí musí umět anglicky.
(..)
,,Ty máš tak krásnou výslovnost!" ,,Ou, děkuji." ,,Nemáte zač, slečno." (Teď jsem si vzpoměla na jednu určitou osobu:D Ahoj p**o z wattpadu:D)
Přijel taxík. Mele tu něco španělsky. My jen přikyvujeme, ale nerozumíme mu ani slovo.
_____________________________
Dorazili jsme do vily. Ani jeden z nás, neměl slov. Sice jsme to viděli na fotkách, ale je to úplně jiný, než na obrázku. Je to přenádherný. Božský.
Šla jsem do druhého patra. Mimochodem, ta vila má tři patra. V druhém patře je i ložnice. Otevřela jsem vysouvací dveře, a spadla mi brada. Bylo to tak strašně velký!! (Bavíme se o ložnici, jen takový info.:D) Obří manželská postel s červenými závěsy. Prosklené noční stolky s dotykovou lampičkou. Po levé straně, byla velká, černá, moderní skříň. A na pravé straně byla výřivka se světýlky. Prostě, wow!
Tisíc slov:) Pokračování příště.:O Tak se mějte krásně, a přidejte si mě na Facebooku, pokud chcete, samozřejmě:*
Ahoj.♥:*
#We_Love_Hoggy
