Hogwarts Diary (CZ FF) ✔

1. - Hodně proměnlivá.

 „Vítám vás u zahájení dalšího roku zde v Bradavicích." byl slyšet hlas od profesorského stolu. Nebyl to nikdo jiný než profesor Brumbál. „Pro začátek si řekněme několik důležitých informací k tomuto roku. Je přísně zakázáno chodit do čtvrtého patra." přelétl pohledem studenty. Zdálo se mi, že na našem stolu a hlavně na Pobertech se zastavil pohledem o něco déle. A také na mě? Proč sakra kouká na mě? Jeho pohled se zase upřel dopředu. „Dále varuji všechny kdo by chtěl přijít k úrazu ať se zdržuje od Zapovězeného lesa. Všechny." doplnil slovo na konci a mě se přitom zvedly koutky nahoru. „Nyní už nebudu dále zdržovat a pusťte se do jídla." s těmi slovy tlesknul. Na stolech se najednou objevilo všechno na co si vzpomenete. Od polévek, ke kuřatům až k zákuskům všeho druhu. Stačilo si vybrat.

„No konečně. Tohle mi vážně chybělo." ozval se Sirius, který si začal nandavat od každého něco. „A mimochodem vážení.. letošní rok bude úžasnej. A víte čím začneme?" pokračoval. Dal si do pusy pořádnou kopici kaše. „Večírkem a přivítanou. Zásoby mám z domova." začal prskat. Samozřejmě na koho jiného než na mě, když jsem seděla naproti němu. Přivřela jsem oči a koukla ke stolu profesorů. Zahlédla jsem kroucení hlavy od profesorky McGonagallové. Nejspíš tušila co se mi honí hlavou a jaké kouzlo bych nejraději na pana Blacka použila.

„Lily.. můžeme se vyměnit?" zeptala jsem se jí tiše. „Nechci sedět naproti jemu."

„Za chvíli stejně všechny zvedám s Remusem a jdeme na kolej. Ještě chvilku. A najez se Liv. Nic jsi nesnědla." ukázala na můj prázdný a čistý talíř. Jídla ubývalo jak se všichni cpali.

„Nemám hlad." zavrtěla jsem hlavou.

„Ale ano máš. Pottere.." zavolala bráchovo jméno. Ten se na ní koukl jak na svatý obrázek, když vyslovila jeho jméno. Otevřel pusu a na talíř mu zpátky natekla polévka co měl v puse. Obě jsme odvrátili pohled. „.. Pottere, že tvoje sestra potřebuje něco sníst?" zeptala se ho a výjevu předtím si nevšímala. Snažila se ho co nejvíc ignorovat. Jak to jen šlo.

„Ano.. ano půjdu s tebou na.. cože? Cože.. co.. jo. Liv. Koukej se najíst. Co si pamatuju měla jsi naposledy jen snídani a to taky nebyla žádná paráda. Tak koukej něco sníst. Tichošlápku.. řekni něco." drknul do něj loktem.

„Co mám říkat? Jestli nechce jíst, tak jí mám snad krmit?" ohradil se na něj Sirius.

„Tohle bylo trochu nevhodný Blacku." otočil se na něj Remus. „Liv, Lily má pravdu. Vážně bys měla něco sníst." pronesl ke mně s drobným úsměvem. Koukla jsem teprve na Remuse.

„Díky Reme, ale to je dobrý. Vážně nemám momentálně hlad. Najím se zítra ráno." odpověděla jsem mu mile. Jemu jako jedinému. On jako jediný věděl, že máme společného víc než si kdokoliv jiný myslí. Spojovalo nás jedno velké tajemství, které věděli jen Poberti. Ani Brumbál by před ním neměl žádné slitování. Ale jedno velké podezření jsem měla i já.. Brumbál to určitě věděl.

♫♫♫

Před půl rokem!

„Jamesi musíš jí odvést do hradu. Je to tu nebezpečný." zakřičel Sirius na nás. Stáli jsme jak opaření u vrby mlátičky. Byl úplněk, takže před námi stál Sirius podpírající Remuse. „Tak už vypadněte."

„Já přijdu." zakřičel na něj James. Koukla jsem na něj jako na blázna. Otočil se, chytl mě za ruku a rychle táhl směrem k hlavní bráně. V tom se ozvalo vytí. James se zastavil na místě. „Je pozdě." zašeptal a znovu se otočil k místu odkud jsme utíkali. Remus tam nestál. Ani Sirius. Schovala jsem za Jamese. „Liv. Musíš co nejrychleji běžet k bráně." zamumlal ke mně a dál přede mnou stál s jednou rukou na mých zádech. „Rozumíš co říkám? Co nejrychleji. Neboj se použít hůlku." sundal si brýle a strčil mi je do ruky. Bylo s podivem, že rodiče i James je nosili, ale mě se to vyhlo. A na své dlouhé vlasy jsem byla také hrdá.

„Jamesi ne." chytla jsem ho za nebelvírský svetr. Otočil se na mě ještě na chvíli než na místě nestál James a já v ruce držela zbytky po jeho svetru. Byl tam jelen. Svetr jsem upustila, jeho brýle schovala do kapsy. K jelenovi se najednou přidal i pes, který na mě začal zuřivě štěkat. S úlekem jsem spadla dozadu. Pes nepřestával štěkat jakoby se mi snažil něco říct. Z lesa vyběhl vlkodlak a pod ním dováděla myš. Pochopila jsem dobře, že tohle je Sirius, Peter a Remus? Ale jak je to možné? Jak to udělali? Co možná nejodhrabaněji jsem se vyhrabala zpátky na nohy a tentokrát jsem nepotřebovala nic říkat. Neviděla jsem co se vzadu děje, ale slyšela jsem kňučení. Blížili se ke mně tiché kroky. Neohlížela jsem se. Spadla jsem na zem.. znovu. Pomalu jsem vytáhla hůlku z kapsy a namířila jí nahoru. Z hůlky vylétly červené jiskry. Pootočila jsem hlavu, abych viděla, že se ta 'věc' nade mnou sklání. Její hlasité funění mě usvědčilo o tom, že tohle Remus určitě není!

Možná někde uvnitř bude jeho milé a laskavé já, ale teď opravdu ne. „Remusi.. to jsem já." zašeptala jsem. Pracku natáhl nad sebe a jeho dlouhé drápy se zaleskly ve svitu měsíce. Následně se právě ony drápy zaryly do mého ramena. Zakřičela jsem bolestí.

„Everte Statim!" zakřičel ženský hlas. Jenže já už netušila kdo. Ležela jsem na zemi. Kolem mě se začínal vytvářet kruh, těch pár lidí diskutovali, překřikovali se.

– – –

„Už se probudila?"

„Ne. Ještě ne. Jestli vůbec se probudí."

„Probudí se." hlas se na chvíli odmlčel. „Nekoukej na mě takhle. Nemůžu za to."

„Tak za to můžu já."

„Měl jsi s ní utéct. Neměl jsi si hrát na hrdinu."

„Já si hrál na hrdinu? Proč tě do tý místnosti nezavřeli? Měl jsi být tam. Takhle by se nemuselo nic stát." vyštěkl druhý hlas. Ležela jsem na břiše. Víčka se mi zachvěla.

„Buď ticho. Nekřič tady. Jsi pořád na ošetřovně. " sykl první hlas. Třetí hlas momentálně nemluvil. Otevřela jsem oči a pootočila hlavu, jenže v ten moment mi ramenem projela ostrá bolest. Prsty jsem sevřela pevně prostěradlo a oči znovu zavřela. „Klid, Liv. Jen dýchej." poslechla jsem jeho radu a zhluboka jsem se nadechla. „Strašně mě to mrzí, Liv. Tak moc mě to mrzí. " mumlal dál.

„Remusi měl bys jít." ozval se třetí hlas.

„Nemyslím si." ano tohle byl Remus. Už jsem ho poznávala. „Je poškrabaná. Copak si to neuvědomujete?" při jeho slovech jsem rychle otevřela oči. Věděla jsem co to znamená. Sice se nebudu proměňovat za úplňku, ale rozhodně budu mít vlkodlačí chování. Budu mít větší sílu, bystřejší zrak, budu protivná, nepříjemná.. zkrátka všechno se mi o úplňku vystupní. „A dneska je další noc kdy se vlkodlaci proměňují." mluvil dál. Najednou mnou projela ostrá vlna hněvu. Ucítila jsem šimravý pocit na zádech. Zhluboka jsem se nadechla. Šimrání nepovolovalo. Snažila jsem se dýchat normálně. Trojice se kolem mě hádala. Přestávala jsem vnímat hlasy. Všechno se ztratilo a byla jsem tu jenom já v temnotě. Oči se mi zavřeli a já prudce vydechla. Netušila jsem jestli mám něco na sobě, ale ruce jsem zapřela do matrace.. rychlým pohybem jsem se ocitla ve stoje na konci postele. Rukama jsem si k sobě tiskla slabou deku, protože jsem cítila, že přeci jenom na sobě nic nemám. Hluk okamžitě ustal.

„Co se stalo?" zeptala jsem se těžce oddechujíc. „Jak jak.." otáčela jsem na ostatní. James ke mně došel a ruce mi položil na loket. Vlasy mi hodil předtím na druhou stranu.

„Nic tam nemáš." řekl a já se k němu otočila. „Máš úplně čistý rameno. Bez poskvrnky." dodal. Jeho zrak se stočil na Remuse. „Jak je to možný?"

„Možná je to ještě horší než jsme tušili pánové. Liv nejspíš bude hodně proměnlivá.. ne-li rovnou proměněná."

♫♫♫

„Liv.. jsi při smyslech?"

„Jo promiň. Jen jsem se trochu zamyslela." koukla jsem na ní a sáhla si na své hnědé krátké vlasy. Pohled mi opět padl na profesorku McGonagallovou. Nedívala se mým směrem, ale věděla jsem, že té noci před půl rokem to byla ona kdo Remuse zahnal, aby spáchal ještě víc škody.

-- -- -- 

Další kapitola za námi.. jak se vám líbila? :)

Budu se těšit u další části :) Báááj :)