„Vidíš jak snadné je zemřít?" ozval se vedle mě ledový hlas. Znovu jsem se koukla. Ale jen koutkem. Smrt. „Jsou tady všichni. Black, Potter, Evansová, Linwoodová, Lupin.." nemusel ukazovat.. oči si vždycky našly toho koho jmenoval. „Jak jsi se rozho...
A jsem tady prej s další kapitolou.. aspoň to říkali! :) finišujeme :) a vy se bavte! :)
-- -- --
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
Sledovala jsem kluka s černými vlasy před sebou. Vydechovala jsem rychleji. Nechápala jsem co se to děje. A proč si vybral zrovna Snapea. Znovu jsem zavrtěla hlavou. Ale neměla jsem to dělat. Vypadal z ní zase písek.
„Proč jsi tady?!" zeptala jsem se ho zamračeně.
„Nikde jinde volno nebylo. Spíš proč nejsi se svým povedeným bratříčkem a Blackem?" slovo bratříček neřekl nijak hezky. Zdálo se mi, že je to spíš pěkně znechuceně. Pokrčila jsem rameny.
„Chtěla jsem na chvíli klid. Být někde.. sama. Tohle kupé bylo jediné volné."
„Takže ti tu v podstatě překážím?" zeptal se mě. Už dávno zaklapnul knihu a vložil mezi stránky menší záložku. „Nemám náhodou odejít?"
„Na to už je pozdě." zamumlala jsem si pro sebe. „Ne nemusíš chodit. Navíc jsi říkal, že tam brzo budeme ne?" koukla jsem na něj.
„Jo. Dej tomu tak pět minut." odpověděl mi klidně. Nerozhodila ho moje slova. I když se zatvářil docela zmateně.
„Potřebuju zmizet." zašeptala jsem.
„Co? Rodiče na tebe budou čekat ne?" zeptal se najednou. Trochu jsem sebou trhla při slově rodiče.
„To je jedno." sbalila jsem si věci rychle a koukla na svůj kufr, který byl nahoře. Severus si toho nejspíš taky všiml.
„Chceš s ním pomoct?" zeptal se najednou. Koukla jsem na něj.
„Když budeš tak hodný." kývla jsem trochu.
„Víš, že se v Londýně nesmíme přenášet?" ohlédl se na mě. Kufr mi položil k nohám. Pokrčila jsem rameny trochu.
„Potřebuju zmizet." zamyslela jsem kam. Stoupla jsem si rychle. Byl to moment jednání. Nepřemýšlela jsem moc. V tuhle chvíli ani tak ne. „Newport." vydechla jsem nakonec. Severus na mě koukl.
„Kam?"
„To je jedno. Neříkej nic nikomu!" upozornila jsem ho. Prsty jsem se dotkla kufru. Zastavil mě něčí dotek na ruce.. studený dotek mě trochu vyděsil. Ale neucukla jsem jako jsem se dotkla kůže Smrti. Tenhle dotek byl o něco přišel o něco víc.. příjemnější. Vzhlédla jsem. Severus se na mě koukal pořád stejně zmateně. Divila jsem se, že se mě dotýká. Nechápala jsem ani proč.
„Máš studený ruce." řekl mi a koutky se mu trochu zvedly.
„Ne ty máš studený ruce." zavrtěla jsem hlavou. I tak jsem měla co dělat, abych se i já neusmála.
„Já mám studený ruce vždycky. U tebe je to něco novýho." pokrčil trochu rameny. Nikdy jsem si nevšimla. Koutky měl pořád nahoře. Bylo to.. divný ho vidět takhle. Koutkem oka jsem zahlédla cihly. Byli jsme v posledním kupé. Vlak už v podstatě měl zastatovat.
