STMÍVÁNÍ-naopak

Jak jsi to dokázala?

Z POHLEDU EDWARDA:
Probudil jsem se v nemocnici. Byl jsem oblečený v bílé košili. Vedle mě nikdo nebyl. Jediné co tu bylo, byli nějaké blikající přístroje u mé postele. Co se stalo?
***
Po nějaké době strávené v nemocničním pokoji o samotě a přemýšlení, někdo vešel. Ten muž měl blonďaté vlasy, vypravovanou postavu a dokonalou pleť. :D Na sobě měl bílý plášť. Asi začínám být alergický na bílou. To bude asi pan doktor. Já jsem chytrej! "Dobrý den, co se prosím stalo? Proč tu jsem?" vysypal jsem na něj. On se na mě nechápavě podíval. "Edwarde, neříkej mi dobrý den, já jsem tvůj otec, Carlisle. Jsi v nemocnici, měl jsi velký otřes mozku, vyboural jsi se." promluvil. "V-vy jste můj o-otec?" vykoktám ze sebe. "Ano jsem. Ty si nic nepamatuješ?" Ta otázka mě zaskočí. Já přišel o paměť! "Ne..." podaří se mi ze sebe vysoukat. "Co ne?" zeptá se zase nechápavě doktor. "Já přišel o paměť!" hystericky zařvu. Doktor nevypadá zaskočeně. "Neboj, vezmeme tě domů, představím ti tvojí rodinu a ukážu ti nějaké fotky. To většinou pomáhá. A časem se ti tvá paměť zase vrátí." "Děkuju vám." řekl jsem ještě zaraženě. "Prosímtě, tykej mi." poprosí mě. "Dobře... tati."
Z POHLEDU BELLY:
Odtáhla jsem nás s Alice dál ze silnice. "Jsi v pořádku?" zeptám se jí. "No... snad."řekne. "Jak snad?" ptám se jí nechápavě.
"Bello..."nedokončí to."Co?" "Jak jsi to dokázala?" V ten moment, co mi položí tuto otázku, mi srdce vynechá jeden úder. Ale počkat, vždyť mě srdce nepumpuje. "Co jak jsem dokázala?" ptám se. "Jak jsi nás dostala z toho auta? Jaktože s námi nic není? Proč se nám nic nestalo?" vyptávala se pořád dál a dál. "Nevím o čem to mluvíš." Snažím se jí chabě přinutit, aby přestala. "Isabello Swanová ty víš moc dobře o čem to mluvím! Měli jsme se vybourat, měli jsme skončit v nemocnici. Místo toho tu sedíme, jako by se nic nestalo a ty mi tu vykládáš že o ničem nevíš? Vážně Bello?" "Tak zaprvé neříkej mi Isabello. A za druhé všechno ti později vysvětlím." vysoukám ze sebe. "Slibuješ?" "Alice, tohle ti slíbit úplně nemůžu." "Proč mi to nemůžeš slíbit?" "Protože nemůžu." Zvednu se a chystám se k odchodu. "Bello, čekej..." to už ale běžím hodně velkou rychlostí na obyčejného člověka zpátky domů.
***
Přišla jsem domů a sedla si do obývacího pokoje na pohovku-já vím, na upíra neobvyklé. Charlie přišel chvilku po mě. "Bello, nemám slov. Podívej co jsi způsobila" řekne a posadí se vedle mě. Nechápavě na něj koukám. "Co?" zeptám se. "Dívej" odpoví a zapne televizi. "Dnes na silnici v Port Angeles směr Forks se vybourala dvě osobní auta. Podle všeho jedno auto shodilo druhé z útesu do La Push. Nalezena jedna osoba s malými náznaky života, převezena okamžitě do Forksské nemocnice. Potápěči právě prohledávají auto, pod mořem. Zatím žádné těla nenalezeny. To jsou dnešní zprávy a pokud se dozvíme více, informujeme vás. Mějte na kolách řetězy, lidi. Mějte rozum." "Tak co Bello? Vím že jste v tom autě byly s Alice. Byl jsem na místě a zahlédl jsem vás. Jsem zvědavý jak jí to teď vysvětlíš." "Řeknu jí pravdu." Nečekám na odpověď, a vyletím po schodech nahoru. Teď myslím jen na jednu věc. Nějaké "naše upíří tajemství" je mi ukradené. Je Edward v pořádku? Co když to nepřežil? Ne, na to nesmím ani pomyslet. Najednou mi zavibruje v kapse mobil. Podívám se kdo mi volá a...
Z POHLEDU ALICE:
Bella tak rychle zmizela, že jsem si nebyla jistá, jestli jsem si nevymyslela, že tam se mnou skutečně byla. Také jsem se z trávy zvedla, a kráčela po silnici těch několik kilometrů cesty. Byla jsem hrozně nervózní, což se mi stává, když neznám odpovědi na některé otázky. Silnice se stočí do lesa. Pořád kráčím dál, už se pomalu stmívá. Na nebi už se vyjasňuje měsíc a slyším jak vyjí vlci. Počkat! Oni tu vyjí vlci?! Začnu se nekontrolovaně třást. Nikoli zimou, ale strachem. Strachem, z neznámého. Na druhé straně silnice se náhle objeví černý vlk. Zavyje a blíží se ke mně. Nezmůžu se na nic, než jen hlasité zařvání. Možná mě ten vlk sežere?! Ustoupím o krok dozadu a on se zase přiblíží. Kouká mi do očí-jako by mi rozuměl. Najednou někdo zařve: "Né!!!" Něco rychlého a pružného mě popadne a nese pryč. Neodvážím se na něj podívat. "Kdo jsi a proč si mě sakra unesl?!" vyštěknu na něj. "Zachraňuju tě" zamručí. Počkat... ten hlas. Ten je mi povědomý. Otočím hlavu a podívám se na něj. "Jaspere?" On se mi podívá do očí a kývne. Bože má tak krásný oči... co to tady plácám! Vždyť mě podvedl. "Okamžitě mě pusť!" nařídím mu. "A co za to?" koukne na mě a šibalsky se usměje. "Co bys chtěl?" zeptám se zvědavě. "Pusu" vypadne z něj. "Ty si se snad zbláznil! Chodíme spolu, podvedeš mě, uneseš mě a teď po mě chceš pusu?" vyjedu na něj. "Jo" řekne a nakloní se ke mně. Chci to? Já vlastně ani nevím. Rozum mi říká, že ne a srdce zase že ano. Asi se podřídím srdci. Nakloní se ke mě ještě blíž, a jeho rty se dotknou těch mích. Jako kdyby mnou projela vlna elektřiny. Hrozně mu voní po malinách. Pro mě jsou hebké a krásné a voňavé. Pro někoho to může být ale opak. Začal rty pohybovat. Automaticky jsem musela spolupracovat. Ten polibek trval snad věčnost. Pak jsme se konečně odtáhli. Už vím jak moc mi chybí, ale nesmím srdci dovolit, aby udělalo tu stejnou chybu, co minule. "Alice, promiň za všechno. Já vím jak moc jsem ti ublížil, nemůžu ti vysvětlit proč jsem to udělal. Miluju jen tebe. A budu, navždycky." pošeptal mi. Kouknu se mu do očí. Zdá se, že to myslí vážně. "Dokud budeš žít" opravila jsem ho. Zdálo se mi to, nebo se usmál? "Prosím odpusť mi, dej mi jenom šanci." řekl a posadil mě na hebkou louku, teď už zalitou černou barvou, jelikož byla noc. "Nevím jestli ti to odpustím. Ale šanci ti dám" povím mu. Opřu si hlavu o jeho hruď a on mě pohladí po vlasech. Obejme mě a zpívá mi mojí oblíbenou ukolébavku, co mi složil. Za chvíli usnu a poslední co slyším je "Miluju tě Alice".
Ahoj! Tady máte další část, doufám že se vám líbila, a děkuju, že můj příběh čtete. Zítra už se normálně učíme, tak části nebudou tak často. Mějte se hezky a přeji hodně štěstí ve škole! <3 :3 :-* ;-) :D Ananashka :-]