STMÍVÁNÍ-naopak

I must go away.

Z POHLEDU BELLS:
"Bello, Edwarde!" Uslyšíme volat. Ohlédneme se a spatříme Jacoba, řítícího se směrem k nám.
Doběhne před nás, je pěkně udýchaný.
"Jacobe, co se stalo?" Starostlivě se zeptám. Vypadá hrozně.
Pot mu stéká po čele, vlasy mu splihly kolem hlavy, je celý mokrý. A tváří se vážně.
"Mám pro vás špatnou zprávu. Amanda něco plánuje, chce se spojit s jinou skupinou, nebo vytvořit malou armádu.
Když něco chce, tak to dostane. A tím mám namysli tebe, Edwarde." Podívá se směrem na něj.

"Ale já ji nechci. To jí nestačí!?" Je vidět, že Edward potlačuje výbuch vzteku.
"Musíte odsud rychle pryč, do bezpečí."
Radí Jacob, ale já už mám jiný plán.
"Já vím Jacobe, už to mám promyšlené."
Odpovím mu se smutným úsměvem.
"A co tedy navrhuješ?" Zeptal se Edward.
"To nechte na mě, nemusíte se ničeho obávat, upírka to zvládne." Mrknu na ně.
Ale nevypadá, že by je to přesvědčilo.
"Ale Bello my to chceme vědět. Nevíme, co máme dělat." Propalují mě pohledem.

Edward rozhodně není v bezpečí, když jsem s ním já. Bude mu lépe s Amandou.
Musím odejít. Prostě ho tu musím nechat!
Jinak to nepůjde, nehodím se k němu.
Snad budu mít větší štěstí příště, až se do někoho zamiluji. Ale Edwarda, nepřestanu milovat nikdy. Opakuji, nikdy na něj nezapomenu! Zítra, nebo v brzké době to udělám. Musím mu dát své sbohem. Protože to je pro nás momentálně to nejlepší. A zároveň to nejtěžší. Nikdy tě nepřestanu milovat, Edwarde Cullene.
***
Z POHLEDU EDWARDA:
Bella se tvářila tak nějak zamyšleně.
Docela by mě zajímalo, co se jí honí hlavou. Snad jen dobré věci. Jen já a ona, navždy.
Najednou mi hlavou prolétne příšerná bolest a já slyším, nějaké útržky...
Sbohem.
Nikdy tě nepřestanu milovat, Edwarde Cullene.
Je mu lépe s Amandou.
... v brzké době to udělám.
Musím ...

A náhle, na mě přestala působit jaká-si síla, byl jsem v klidu.
Co to bylo? A co musí? Co udělá?
Mohl to být jen jediný člověk, kdo na tohle mohl myslet. Totiž upír. Bella.
***
"Dáš si nějaký nápoj?" Zeptá se mě, když jsme u ní doma.
"Ano, rád. Děkuji." Odpovím jí, ale pořád jsem zamyšlený. Jestli se ode mě chystá odejít, tak jí v tom vlastnoručně zabráním!
Nedokázal bych žít bez ní. Nemělo by to smysl. Ukončil bych to.
Ale to se nestane, protože mi dva, budeme spolu navždycky.
~~~~~~~
Proč je zamyšlený?
Přišel na to?
Já... přece... neříkala!
... myšlenky?
To snad ne, to je...
~~~~~~~
A je to tu, zase ty útržky. Moje hlava si na to začíná zvykat, takže už méně bolí.
Jsou to Belliny myšlenky. Já pomalu rozpoznávám Belliny myšlenky! To musí být nějaký dar od boha, nebo tak nějak.
"Tady máš cafe. Nevadí?" Bella položí přede mě bílý šálek s cafem, na malém talířku.
"Ne, to je fajn." Zvednu šálek a napiju se z něj. Bohužel je cafe moc horké a tak ho vyprsknu z pusy.

Dopadne na Belliny kalhoty.
"Ježiš Bello, já.. moc se omlouvám." Popadnu hadr a jdu jí je utřít.
Ale Bella vypadá, že vůbec nevnímá.
Možná si asi ani nevšimla, že jsem ji polil.
Já vím, že se něco děje. Něco není v pořádku. A něco mi říká, že se Bella chce ode mě odloučit. Ty útržky! To bude ono.
Nejspíš chce odejít. Ale to jí nedovolím.
***
Večer:
Z POHLEDU BELLY:
"Edwarde, nejsi už unavený?"
Potřebuju, aby už usnul.
"Ne nejsem. Proč? Chceš se mě zbavit?"
Řekne to s mírným úsměvem, ale falešným. Zní to, jakoby to myslel vážně. On něco tuší? Protože já, mu nic neříkala.
"Ne, to je hloupost." Zasměji se na odlehčení nálady.
"Dobře." Edward si sedne ke mně blíže a obejme mě kolem ramen.
Ach, tenhle pocit mi bude tak strašně chybět. A né jen ten pocit, on celý.

"Jsi nádherná." Zašeptal mi do ucha.
Kouknu na něj a koutky úst se mi trochu nadzvednou. Pohladí mě po tváři. Kdybych teď byla člověk, určitě bych se červenala.
Proč nejsem člověk? Já tak strašně chci být člověk! Bylo by to vše jednodušší. Všechno.

"Miluju tě, Bello." Šeptne.
"Taky tě miluju, navždycky." Zpět mu řeknu.
Přitáhne si mě k sobě blíže, sladce a měkce mě políbí. Poté se uvelebím na jeho hrudi.
Proč nemůžu spát? Jaké to je snít?
Než se naději, Edward už pravidelně oddechuje. Opatrně se zvednu, věnuji mu poslední pohled a svůj zrak přesměruji ke dveřím. Když ale udělám krok dopředu, vrzne podlaha. Otočím se směrem k pohovce, kde Edward spí.
Ale on tam není. To je divné.

Jdu směrem ke dveřím, potichu je otevřu, a "ááááá!" Panebože! Musím se uklidnit, hrozně jsem se lekla. Přede mnou stojí Edward, zamaračeně se na mě dívá.
Ruce má v kapsách a na hlavě kapuci.

"Bello? Ty někam jdeš?"
"Edwarde, musím tě něco říct." Hlasitě polknu a odhodlaně se na něj podívám.
Musím být silná, alespoň teď, v tuhle chvíli.
"A co?" Zeptá se.
Kouknu se mu do očí, založím si ruce na prsou a pořádně se nadechnu.
"Rozcházím se s tebou."
--------------------

Wow, jsem asi mrtvá že jo?
Potřebovala jsem si promyslet, jak to bude dál a když jsem to začala psát, tak jsem to neuložila. :( Vymazalo se mi to a musela jsem to psát od znova.

Je mi to moc líto a děkuji za vaši trpělivost ❤ :*
Pokusím se napsat další co nejdříve.
Ananashka <3