Bílý vlk

Bouře

Zrovna začínala jedna z těch severských bouří. Šla jsem domů a jentak tak jsem stihla za sebou zavřít dveře. Do domu stihlo vlétnout několik vloček a utvořili menší pokrývku koberce. Podívala jsem se z okna , ale v prudce padajícím sněžným štítu nebylo videt vůbec nic .

Kousek od našeho domu je les do kterého chodím pro dřevo , ale teď jsem ráda že jsem nebyla lína a šla jsem pro něj už ráno. Sundala jsem ze sebe promáčené oblečení a šla si uvařit čaj. V takových to dnech nemůžu často dělat nic venku ,proto se snažím všelijak pomoci mamce a zvelebit si tak náš domov. Udělala jsem si neco k jídlu, vzala si čaj a odešla jsem do pokoje. Chtěla jsem se učit , ale bouře sílila a já se začla bát. Zalehla jsem do postele a vzala si svou oblíbenou knížku. Pohodlně jsem sezachumlala do peřiny a začla si číst.

Po několika kapitolách mě ve čtení přerušilo slabé kňučení. Bouře ještě zesílila a okenici jsem měla tak namrzlou že bych ji musela škrábat škrabkou a to tak nejmíň hodinu. Zvuk trochu zesílil ale byl stále tak slabý že jsem nevěděla odkud přichází. Vzala jsem si na sebe pletený rolák a otevřela jsem dveře do chodby. Chvíli jsem stála a poslouchala jestli hraje televize. Mamka šla už nejspíš spát. Seběhla jsem schodiště a zastavila se před vchodovými dveřmi. Slabé kňuknutí za dveřmi ve mě vyvolal smutek. Musel to být zvuk který vydal z posledních sil. Otevřela jsem dveře, musela jsem vedět co je to za zvíře. Sních my zalétl pod svetr. Neviděla jsem ani na nohy. Všude kolem mě bylo bílo, musela jsem se držet kliky abych věděla kde jsou dveře. V té nekonečné bílé tmě se něco mihlo. Nebylo to velké ale viděla jsem obrys. Pomalu se to blížilo ke mě. Sehla jsem se abych se podívala co to je. Nemohla jsem se hnout údivem. Bylo to malé určitě promrzlé mládě vlka, které vypadalo že je zraněné...

Neviděla jsem jinou možnost.