Bílý vlk

Znovu v domě ?

Ráno mě probudilo něco mokrého, tvář jsem měla celou poslintanou od Jorka. Stál vedle mé postele a asi mě chtěl vzbudit. Když se mu to povedlo skočil na mě a lehnul si na záda. Podrbala jsem ho na břiše a pak na hrudi. Vrtěl ocasem z toho jsem usoudila že se mu to libí. Vztala jsem z postele a nazula si bačkory. Vlk se na mě podíval prosebným pohledem ať se vrátím ale musela jsem si jít udělat snídani a vyčistit si zuby. Došla jsem do koupelny a rozčela jsem si vlasy, Jork mi byl hned v patách a díval se na mě, vypadal hrozně roztomile jako prve když jsem ho sem přinesla a vyfénovala ho. Při té vzpomínce jsem se musela pousmát. Jork si to tu mezi tím očuchal a asi taky zjistil kde je. Čenichem si odklopil víko od prádelníku a vyhrabal ponožku. Pohled kterým se na mě podíval byl nezapomenutelný. Ponožka mu vysela z pusy, uši měl položené a oči měl otevřené "dokořán". Poté co jsem si vyčistila zuby jsem sešla schody a vešla do kuchině kde už na mě čekala rodina. Mamka se na mě podíva mě známím pohledem, říkal něco v tom smislu "co tu dělá ? " asi jí nestačil pohled a stihla se i zeptat. "Mami já za to nemůžu byl venku nevím jak se dostal do domu" . V tu chvíli se ke slovu dostala má sestra Jindřiška a s úsměvem na tváři spustila " Millo mě ho tam bylo líto kňučel že chce dovnitř a neviděla jsem ho už pěkně dlouho " . Musela jsem se pousmát je pravda že ho nikdo z rodiny neviděl od té doby co jsme ho pustili zpět do jeho přirozeného prostředí. Chodila jsem ho krmit jen já, otočila jsem se na Jorka který mezi tím co jsme se bavili doputoval až ke vchodovím dveřím. Dvakrát do nich bouchnul tlapkou tak jak to psi dělávají a čekal že mu někdo otevře. Nemusel tam sedět dlouho, bleskurychle jsem se zvedla a otevřela mu dveře. Vyběhl ven a když minul vrata tak se zastavil a otočil se. Dívala jsem se za ním udiveným ale přesto chápavým pohledem. Podaroval mě posledním upřímným očním kontaktem a uháněl někam do lesů.

Vrátila jsem se do domu a se skloněnou hlavou vešla do kuchyně. Mamka si mě přeměřila pohledem a jedním gestem mě donutila posadit se a nasnídat se. Věděla jsem že se mě bodou ptát kde je Jork a zda se ještě někdy vrátí, chtěla jsem je toho ušetřit a spustila jsem " Jork si šel zase po svých a určitě se vrátí na večeři " . Všichni se pousmáli a vrhli se na snídani.

Přesto jsem cítila někde v hlouby duše že už nikdy nebude to co doteť Jork sem sice chodí ale nebude sem chodit věčně, nechtěla jsem ho stratit od první chvíle co jsem ho našla v té bouři je tak nějak součástí rodiny a včera mi zachránil život nemůžu ho jen tak nechat a smazat z pamněti.....