What If I fell in love with guy? [Muke]

[1.16]

Strašně miluju část z Lukovo pohledu, ať se to zdá sebevíc hloupý, vzhledem k jejímu obsahu O:)♥ Snad se vám kapitola bude líbit^^ 

*Flashback do jídelny*

„Nebudu se ptát, jestli ti to nevadí," Sednul si naproti mně Luke, byl tak strašně blízko a mluvil jen se mnou a já si zvykl, že si píšeme. Zvykl jsem si, že na mě mluví v hloučku, ale teď, když jeho oči zkoumaly mou tvář, když se díval přímo na mě a já měl tak krásný výhled na jeho obličej, rty a všechno, znervózněl jsem. „Protože s tebou musím mluvit, nutně," dodal, jako by mě to snad mělo uklidnit, ale jeho úsměv mi dal jakýsi pocit bezpečí, který mi uměl dávat jen on.

„Poslouchám," zašeptal jsem tiše, byl jsem vedle něj nejistý, a sklopil jsem pohled k talíři.

„Nevím, co jsi udělal, že ti nemůžu psát," zkonstatoval a rukou ukázal na můj mobil, který ležel na stole po mé pravici.

„Zablokoval si tě," prohodil jsem ledabyle.

„Aha," zamračil se, no pokračoval dál. „Takže si neviděl ani mou poslední zprávu. A kdybys jí viděl, mohli jsme si ušetřit celý ten zpropadený čas," zadíval se na mě snad ještě intenzivněji.

„Co tím myslíš, Luku?" Zeptal jsem se zmateně a s maličkou nadějí někde uvnitř.

„Ty to pořád nechápeš, že ne?" Projel si rukama ve vlasech a tím je rozcuchal, ale netrápilo ho to.

„Zřejmě ne," šeptl jsem se sklopeným pohledem, jako bych snad byl pes, který udělal něco špatně.

„Povedlo se ti to, cos chtěl. Zamiloval jsem se do tebe, Michaele a nemůžu tě jen tak míjet na chodbě, když vím, že to máš stejně. Panebože, jak moc bych tě rád objal, jak moc bych chtěl být s tebou a ne vedle tebe, pokud to dává smysl," tentokrát se on díval pod sebe, na své složené dlaně v klíně a vypadal stydlivě a zahanbeně, mezitím co se na mé tváři rozšiřoval stále větší a větší úsměv, který ozářil celou jídelnu a když jsem dlouho nic neříkal, Luke zvednul pohled. Nemohl jsem promluvit, měl jsem zaseknutý hlas i dech v hrdle, nemohl jsem dělat nic jiného, ne se na něj dívat a přát si, aby to bylo fakt tak, jak řekl.

„Řekni něco," zamumlal tiše, s pohledem na mé rty a mém obrovském úsměvu.

„Musím to rozdýchat," odpověděl jsem stejně tichým hlasem. Zasmál se, začal se smát nahlas a já si nemohl pomoct, ale přidal jsem se k jeho halekavému smíchu, který se odrážel od stěn a nakonec naše oba hlasy ztrácely na intenzitě a my na sebe jen tak koukali, každý na druhé straně stolu a bez jediného doteku, ale tak nějak propojeně a spolu.

Všechno přestalo být tak chaoticky barevný, on do všeho vznesl špetku klidu a rozvahy.

***

Já jsem mu to fakt řekl.

A on mi neodpověděl.

Jsem sakra zmatený.

Jak to cítí on?

Proč se tak usmívá?

Vyrazil jsem mu dech?

Má tak krásný smích.