What If I fell in love with guy? [Muke]

[2.04]

Trochu jsem si mákla s touhle kapitolou, takže doufám, že to oceníte svými skvělými slovy v komentářích O:)♥ 

Vzal to vážně. Vzal vážně, že má tolik času, kolik potřebuje. Ale asi nevzal vážně má zbylá slova. Ví, jak moc ho mám rád, jak to překračuje všechno, co člověk může ke druhému cítit. Dával jsem mu prostor a čas, ačkoliv mě to bolelo tak strašně moc. Díval jsem se na něj, jak se směje s ostatními a na mě se div ani nepodívá. Ale to, co udělal teď, vzalo mé srdce, nebo to, co z něj zbylo, a rozprášilo ho. Svíral ho v ruce celou dobu a teď udělal to, na co jsem odmítal byť jen pomyslet. Rozmačkal ho na prach, drtil ho, dokud mu jemné částečky nepropadaly mezi prsty.

Takovou bolest si člověk těžko představuje a je ještě těžší jí popsat. Jakoby vám někdo vyrazil dech a vy marně lapali po dechu několik minut, jakoby vám selhávalo srdce, až nepopsatelná prázdnota ve vaší duši a nejhorší výjev, který si člověk může představit, před sebou – a to všechno v jeden moment.

Věděl, co všechno k němu cítím. A taky věděl, co říkal, že on cítí ke mně. Každé jedno slovo se mi zarylo do paměti, ale už jsem si vůbec nebyl jistý, že je nějaké z nich pravdivé, spíš jsem se přikláněl k možnosti, že si ze mě utahoval celou tu dobu.

Když jsem Luka viděl, jak je nalepený na tu blonďatou dlouhonohou holku, chtělo se mi brečet, křičet, řvát a utíkat ve stejnou chvilku, zároveň jsem se nemohl ani pohnout. Zíral jsem na ně, uprostřed dění na chodbě a až když jsem si to všechno spojil, když mi to všechno došlo, a že to chvilku trvalo, pocítil jsem tu obrovskou bolest. Otočil jsem se na patě a rovnou zamířil ven ze školy. Dobře, nedošel jsem daleko, sednul jsem si na trávu, která byla pokrytá krystalkami ledu, vzhledem k tomu, jaká zima byla přes noc, ale i přes den. Nebylo sem vidět ze školy, tím jsem si byl celkem jistý.

Viděl jsem v hlavě tu scénu pořád, Luke, natlačený na blondýnu tak blízko, že by to mělo být nepřístupný pro děti, ačkoliv byli plně oblečený. Každý centimetr jejich těla se třel o toho druhého, jejich jazyky byly snad vidět na několik metrů a to, jak si to oba vyloženě užívali, by bylo nechutný, kdyby mi to nepřišlo spíš bolestivý.

Nechápu, proč to udělal.

Nechápu, proč mi říkal takové věci, které říkal, když se rozhodl mi rozdrolit srdce na mikroskopické drobečky.

***

Promiň, Mickey.

Já se jen prostě nedokážu smířit s tím, že bych měl být takový, jako ty. Že bych měl být jiný, než ostatní. 

Nechtěl jsem to udělat. Vlastně jsem chtěl, ale jen proto, abych se přesvědčil, že jsem pořád stejný člověk, jakým jsem byl, než si mi začal psát. Nejsem. Tak strašně moc jsem toužil po tom, abys to byl ty. Jsem zmatený.

Mrzí mě to. A mrzí mě, že ti to nikdy nevysvětlím. A mrzí mě, že to takhle bude lepší, když na mě zapomeneš. Protože jsem neuvěřitelný kretén.

Mám tě radši, než si myslíš. Mám tě radši, než bych měl.

Mluvím k tobě ve své hlavě – to hodně dokazuje, ne?

Řekl bych ti, abys mi to odpustil. Ale já nechci, abys to udělal. Chci, aby sis pamatoval, jak velký kretén jsem. A jak moc jsem ti ublížil. A už nikdy netoužil po něčem, co ti nejsem schopný dát, ačkoliv si myslíš, ačkoliv si oba myslíme, opak. Nejsem člověk, se kterým bys měl být šťastný.