This Part Of My Life [1D]

Chapter 1

Jednoho krásného jarního dne jsem se jen tak ledabyle plížila ulicemi naší malebné vesničky s roztomilým názvem Holmes Chapel. Pravda, není to tu nijak extra veliké a snad každý tu zná každého, ale já tohle místo miluji. Je to můj domov a navždy i mým domovem zůstane. Kam by se taky taková holka jako já mohla dostat? Mým osudem je zůstat zde celý život a tak jsem se to radši naučila přijmout a nestěžovat si.

A na co taky, že? Všude dokola se rozléhá čerstvá vůně lesů a rozkvetlých luk, je tu čisto a krásně, lidé jsou tu milí, přátelští a velmi ochotní a pak taky ta architektura. Ach, to je něco, co lahodí mým očím už od dob, co jsem je poprvé otevřela. Malé dvoupatrové domky obložené tmavými cihlami s překrásně upravenými zahradami a v dáli se rozprostírajícími loukami, to musí milovat každý.

Když jsem tak procházela kolem jednoho krámku, ve výloze mě zaujal stojan s přívěsky. Na jednom očku se lehce pohupovalo stříbrné písmenko H. To stejné ‚H' leželo i na mé hrudi.

Ruka mi bezmyšlenkovitě vystřelila až k hrudi, aby konečky prstů mohly obkreslit jeho něžnou linii. Jakmile se ale mé prsty dotkly chladného stříbra, uvnitř mě se všechno sesypalo. Zase jsem se dostávala do jednoho z těch mých stavů. Srdce se mi začalo stahovat, jako by se chtělo smrsknout na tu nejmenší možnou formu a utéct z mého těla v podobě slaných kapek vody, jenž mi začaly stékat po tváři. Nedokázala jsem se udržet na nohou a tak jsem se svezla podél skleněné výlohy dolů na studenou zem. Hlavu jsem schovala mezi kolena a potichu si tam brečela a litovala se.

Ovšem tenhle stav se brzy změnil na vztek.

První jsem ho měla na sebe, pak na celý svět a poté jsem si to konečně připustila a měla vztek i na něj. Na toho člověka, který měl více či méně na svědomí to, že jsem se dostávala do takových stavů, v jakém jsem právě byla. Člověka, jenž mi dal právě ten přívěsek, který zapříčinil můj nynější stav. Člověka, který mi ho připínal se slovy: „Budeme nejlepší přátelé navždy!" Člověka, kterého jsem mohla nazývat svým nejlepším přítelem alespoň do doby, než se všechno tak rapidně změnilo. Člověka, jenž neměl ani nejmenší ponětí o tom, kolik bolesti mi jeho nepřítomnost působí.

Ten člověk, který mě tu nechal samotnou a vydal se za svým štěstím jinam, už se ani neobtěžoval mi dlouhé měsíce zavolat nebo napsat. Když jsem to zkoušela já, tak mi to buď nebral, nebo měl vypnutý telefon. Samozřejmě, že jsem chápala jeho zálibu a vášeň pro svou práci. Vždyť jsem to byla já, kdo ho celou tu dobu podporoval, kdo při něm vždycky stál. To já mu nakonec musela podat přihlášku do X-Factoru, protože on sám by to nikdy neudělal. To já s ním protrpěla všechny ty úmorné castingy a nepřestávala ho povzbuzovat.

Ale to už teď bylo stejně jedno. Naše přátelství skončilo a mně zbyly jen oči pro pláč, zatímco on si tam někde vesele hopsá po pódiu a všelijak se kroutí před těmi nekonečnými davy svých fanynek.

Já byla jenom jedinkrát na jeho koncertě, pokud nebudu počítat jeho vystupování v X-Factoru. Tam jsme byli ještě spřízněné duše a tak jsem lístky na každé další kolo dostávala okamžitě jako první. Pak to začalo být těžší a těžší. Já se musela vrátit zpět do Holmes Chapel, zatímco on rozjížděl svou pěveckou kariéru v Londýně.

Tenkrát se to však ještě dalo. Volali jsme si minimálně jednou denně nebo jsme si pořád psali. Žádná změna kromě té vzdálenosti nenastala. Přesně jak jsme si slíbili. Ale během prvního turné to začalo drhnout. Neměl už skoro vůbec žádný čas a tak mi vždycky alespoň napsal, že toho má hodně a že se ozve později, ale pak už přestali chodit i tyhle zprávy a já pochopila, že je konec.