This Part Of My Life [1D]

Chapter 25

„Chceš mě zastavit?“ ptal se Louis drze. Raději jsem se na tu scénu nedívala a zabořila hlavu Zaynovy do hrudi.

„Louisi, je mi jedno, co jste si udělali. Pokud mi to bude jeden z vás chtít říct, tak klidně může, ale nenutím vás. Jediné, co všichni chceme je, abyste se zase usmířili, protože takhle už se to dál nedá. Deb k nám nechce jezdit a podotýkám, že tentokrát to není moje vina. A ty tvoje trpké poznámky a ksichty, co doma házíš, to se fakt nedá vydržet. Za celé dva týdny jsi neřekl ani jeden vtip a to se ti nepodobalo. A Deb si zase navymýšlela výměnu směny, jen aby k nám nemusela přijet. Nejsme blbí a poznáme, když něco není v pořádku. Proto jste teď tady, daleko od všeho, abyste se usmířili,“ vysvětloval Harry.

„Nebudu se s ní usmiřovat! Nestojím o to. Vy se s ní tahejte, jak chcete, ale já jedu domů!“ křičel rozhořčeně Louis. Vynořila jsem hlavu ze Zaynovy hrudi, abych mohla celou situaci ještě zachránit. Nebudu důvodem rozpadu One Direction. Prostě nebudu!

„Nemusíš nikam, Louisi. Jedu já. Harry, prosím tě, odvez mě domů,“ řekla jsem a podívala se na něj. Pouze zakroutil hlavou a já měla sto chutí ho zavraždit. Tak nejprve si ke mně přijede, dostane všechno, co chce, vymyslí si víkend s Danielle, jen aby mě dostal k Louisovi a teď, když vidí, že jejich snaha je naprosto zbytečná, tak mě nutí tu zůstat s tím, který mě z celého srdce nenávidí?!

Podívala jsem se tedy ještě na Nialla. „Promiň,“ naznačil ústy a omluvně se na mě usmál. Opět jsem zabořila hlavu do Zaynovy hrudi a začala znovu vzlykat. Zayn se mě snažil utěšovat přejížděním rukama po mých zádech a malinkými polibky, které mi zanechával ve vlasech.

„Neumí řídit, jedu já,“ oznámil Louis a začal tak malou potyčku mezi ním a Harrym.

„A ty zase nemáš auto,“ argumentoval Harry.

„Dáš mi svoje. Zpátky pojedeš s Niallem,“ snažil se dál Louis.

„Nedám. A Niall ti ho taky nedá, takže to ani nezkoušej.“ Nedívala jsem se za sebe na tu scénu, ale nejspíš se musel taky otočit na Nialla, když ho Harry poslal někam.

„Kurva, já tu s ní nezůstanu! Jste kreténi, všichni!“ řval Louis na celý les, až jsem si říkala, že ho muselo být slyšet až u toho motorestu, který byl odsud pěšky vzdálený půl hodiny. Při těch slovech jsem se dostávala už do hysterického breku a sotva se držela na nohách.

„Zayne, odveď ji. Zůstaň s ní ve stanu.“

Slyšela jsem Liama a hned na to mě Zayn zvedl do náručí a odnesl do stanu. Položil si mou hlavu do klína a snažil se mě utěšit. „Neboj, to bude zas dobrý. Louise nesmíš brát vážně. On je někdy až moc vznětlivý, tak to přehání a snaží se z toho udělat, co největší show. Nemyslí to tak.“

„Ale myslí, Zaynee. Nenávidí mě a já chci domů,“ dostala jsem ze sebe mezi vzlyky, které se pořád neutišovaly. „A copak vás ani nezajímá, co jsem mu udělala, že mě tolik nenávidí? To vážně jen chcete, abychom si to o samotě vyříkali?!“ zajímala jsem se.

„Jak řekl Harry. Nepotřebujeme se plést do něčeho, do čeho nám nic není, ale pokud si bude jeden z vás chtít promluvit, tak máme uši dokořán,“ odpověděl a mě to tak potěšilo, až jsem se začala utišovat. Chvíli jsme mlčky seděli a pak do stanu nakoukl Harry.

„Už můžete vylézt,“ řekl a podával mi ruku. Když si mě přitiskl k boku, tak mi do ucha pošeptal: „Promiň, ale je to v zájmu nás všech.“

„Na tohle jsi neměl právo, Harry,“ řekla jsem káravě a zahleděla se před nás, kde Liam pořád ještě něco naléhavě vtloukal Louisovi do hlavy. Ten jen znechuceně pokyvoval.