This Part Of My Life [1D]

Chapter 7

Na nějakou výzvu jsem nečekala, protože bych se jí stejně ani nedočkala. „Lou?“ začala jsem opatrně. Byla tam tma. Asi zatáhl závěsy, ale přes malinký kousek světla co jimi pronikal, jsem poznala, že sedí na posteli, nohy zkřížené a koukal před sebe do prázdna.

„Hele, jestli tě to nějak trápí, tak vážně nemusí. Harold to udělal naschvál a já to vím.“ Přistoupila jsem pomalu k jeho posteli a sedla si na kraj. „Nezapomínej na to, že znám Harryho mnohem déle než kdokoliv z vás. Možná nevím, jestli se nějak změnil za poslední dva roky, ale v jistých věcech zůstane člověk pořád stejný,“ mluvila jsem klidně a vyrovnaně, aby - ať se právě dělo cokoliv v Louisově hlavě - ho to trochu uklidnilo a přivedlo zpět ke mně. „A věř nebo ne, ale Harry nebyl odjakživa takhle pořádkumilovný, jak je teď. Jednou jsem k němu přišla neohlášená a on měl pokoj v docela podobném stavu. A víš, co na tom bylo nejlepší? Jeho reakce,“ začala jsem vyprávět historku, která se mi zrovna vybavila. „Ona totiž jeho máma byla pracovně pryč na týden, takže byli doma jen on a Gemma a moje máma byla pověřená se o ně starat, když by cokoliv potřebovali, takže k nám chodili pravidelně na jídlo, ale to bylo tak všechno. A já když jsem tam přišla, tak Harry to komentoval, cituji: „No co, máma tu není a ségra si s pračkou nerozumí.““ Dokončila jsem historku a přitom se pousmála, když jsem si na to vzpomněla. Dokonce i Louimu už se začal zvedat koutek.

Díkybohu, je zpátky, pomyslela jsem si.

„Tak jo, všechno dobrý?“ zeptala jsem se a snažila se ve tmě najít jeho pronikavě modré oči. Louis se na mě nepodíval, ale přikývnul. „No tak, Lou. Podívej se na mě,“ prosila jsem ho a lehce se dotkla jeho kolena. Kouknul na mě, ale za sekundu zase sklopil zrak. „No jak myslíš, Lou,“ pomalu jsem vstala a chystala se odejít ke dveřím.

„Ne, počkej Deb. Zůstaň tu ještě,“ moje zápěstí zachytila Louisova ruka, která mě přitáhla zpět k posteli. Louis se posunul z prostředka postele na kraj - vedle místa, kde jsem ještě před chvílí seděla - a tak jsem si znovu sedla. Vedle něj.

„Já…“ začal Lou a promýšlel, co říct dál, nebo spíš jak to říct. „Já jen chci říct, že jsi mi chyběla.“ Moje srdce se právě na pár sekund zastavilo. Nevěděla jsem co dělat, nebo říct. Jen jsem tam tak seděla, jako kamenná socha, bez dechu a pouze sledovala Louisův sklopený obličej.

„Taky jsi mi chyběl, Lou,“ odhodlala jsem se nakonec říct tohle, což byla pravda a zároveň se z toho nedalo usuzovat nic víc. Prostě nejbezpečnější řešení. A zdálo se, že na tohle čekal, protože hned zvedl hlavu a podíval se na mě s mírným, ale velmi šťastným úsměvem, který mu vyzařoval i z očí. Musela jsem ho obejmout, ale byl rychlejší a tak jsem zase skončila v tom úžasném ďolíčku mezi jeho ramenem a krkem a obepnula ruce kolem jeho pasu. Položil si bradu na mou hlavu a pevně mě tiskl kolem ramen.

„Když mi Harry přišel říct, co se chystá udělat, jako, že se tě chystá od sebe a tudíž i od nás odstřihnout, byl jsem na něj naštvaný,“ řekl po chvíli ticha. „Snažil jsem se mu to rozmluvit, ale neposlouchal mě. Mlel si pořád tu svojí, i když jsme mu říkali, že to je ta největší hovadina na světě, ale on byl jak zhypnotizovaný. Myslím, že tomu fakt tenkrát věřil. Tomu, že bude lepší, když se o něj přestaneš starat a začneš žít svůj život jinak, když on už do něj nemohl patřit, tak jako kdysi,“ pokračoval ve vysvětlování.

„P-proč jsi byl na něj naštvaný?“ zajímalo mě jediné. „Přece ti to mohlo být jedno, sotva jsme se znali.“

„Tak jestli těm třem úžasným měsícům říkáš sotva, tak budiž. A ne, nemohlo mi to být jedno, když jsem…“ hlasitě polkl „…když jsem se…“