Pád

Kapitola 9.

Ležela jsem na ledové zemi. Párkrát jsem zamrkala, abych si zvykla na ostré světlo. Posadila jsem se a rozhlédla se. Byla jsem zase v té chodbě. Nemocniční chodbě. Znovu jsem se rozhlédla. Bylo to tu stejné jako pokaždé.

Chvíli jsem tam jen tak seděla. Pak jsem si ale všimla, že mi vedle ruky leží černé peříčko. Zvedla jsem ho a položila do dlaně druhé ruky. Bylo lehoučké, lesklé a hladké. Bylo nádherné. A pak to přišlo. Začaly se mi vybavovat vzpomínky na útok. Bylo to jako dostat ránu do břicha.

S leknutím jsem vyskočila na nohy a vyděšeně sledovala pírko, jak s lehkostí dopadá na zem. Co na mě předtím útočilo? Je to pořád tady? Otázky se mi do hlavy hrnuly takovým tempem, že jsem se nemohla soustředit ani na jedinou z nich. Opřela jsem se o zeď a snažila se zklidnit dech a uspořádat si myšlenky. Musím tu být z nějakého důvodu. Volnost. To slovo tu bylo namalované. Určitě to něco znamená. Mám něco pustit na svobodu?Zvolila jsem náhodný směr a vydala se vstříc nebezpečí.

Pokaždé je to stejné. Něco přijde. A je to vždy o něco blíže.

Při chůzi jsem se lehce dotýkala studených stěn. Působilo to tu klidně a mírumilovně, ale já už tentokrát věděla, že je to pouhý klam. Zastavila jsem se a vydechla obláček páry. Světla nad mou hlavou začala blikat a já se připravovala na to, co přijde.

Byla jsem připravená na bolest a útok. Byla jsem připravená se bránit.

Teď už problikávala světla všude, kam jsem dohlédla. Měla jsem pocit, že se ochladilo víc, než předtím. Cítila jsem, že to, ať už to bylo cokoli, bylo blízko a má odvaha se pomalu vytrácela.

Najednou se, někde za mými zády, ozvala rána a pak zvuk střepů dopadajících na dlaždičky. Otočila jsem se a viděla, jak světla jedno po druhém vybuchují. Vlna jisker a střepů mířila rychle ke mně a za sebou nechávala jen temnotu. Začala jsem utíkat. Běžela jsem tak rychle, jak to jen bylo možné, ale i to bylo málo. Světlo nade mnou explodovalo a já se instinktivně přikrčila a kryla si hlavu. Pak už mi nezbývalo nic než sledovat, jak explodují zbylá světla a s nimi mizí i poslední zbytky světla.

Chvíli trvalo, než rány ustaly a já zůstala v úplném tichu a tmě. Nemůžu bojovat, když nic nevidím. Nahmatala jsem ledovou stěnu a sesunula se podél ní na zem. Zavřela jsem oči a pomalu propadala zoufalství.

Seděla jsem tam nečinně dlouhou dobu. Ani nevím, jak dlouho to mohlo být. Nemám sebemenší pojem o čase. Jen jsem tam prostě seděla. Ani jsem se nenamáhala s vymýšlením plánu. "Třeba tu zůstanu navždy." zašeptala jsem si sama pro sebe.

"To si nemyslím." odpověděl mi něčí chraplavý hlas.

Vyjekla jsem. Někdo tu byl. Začala jsem se odstrkovat nohama od místa, odkud se hlas ozval.

"Kdo jsi?" zasípala jsem.

Ale místo odpovědi přišel nějaký zvuk. Bylo to škrtnutí sirkou. Hned na to se, asi dva metry od mého roztřeseného těla, rozhořel malinký, modrý plamínek. Doufala jsem, že uvidím tvář dotyčného, ale plamínek ozařoval jen úzkou, bledou, dívčí ruku. Dívka. Byla to nějaká dívka.

Ruka náhle sirku upustila a ta, když dopadla na zem, zapálila jakýsi provázek. Kde se tam vzal? Plamínek šplhal po provázku a směřoval k mé noze. A pak mi to došlo. Sáhla jsem si na kotník a zjistila, že k němu mám přivázaný druhý konec provázku.

Ta dívka mi ho tam musela úvazat. Snažila jsem se plamen zadusit druhou nohou. Nešlo to. Začala jsem propadat panice. Měla jsem pocit, že čím víc se bráním, tím rychleji se plamen přibližuje.

Během vteřiny byl oheň u mé nohy a začal šplhat nahoru po mé kůži.