Kapitola 26.

69 3 0
                                    

Stál tam, pozoroval mě s vyzývavým úsměvem a provokativně roztaženými křídly.

"Jestli tam budeš takhle stát jako přimražená ještě dlouho, tak odcházím."

Nemohla jsem se pohnout. Pud sebezáchovy na mě ječel ať se otočím a uteču, ale bylo tam ještě něco jiného. Něco staršího a primitivnějšího, co mě nutilo jít blíž. Vkročila jsem na mýtinu a pomalu jsem došla až k Ezrielimu. Když jsem stála těsně u něj, všimla jsem si, že bílé triko má na zádech špinavé od krve. Musela být čerstvá.

"Co to je? Proč krvácíš?"

"Když chceš roztáhnout křídla, musíš je nejdřív dostat ze zad."

Ten trhavý zvuk... roztrhla se mu kůže. "Musí to hrozně bolet."

"Vlastně ani ne. Tedy... teď už ne. Ale poprvé je ta bolest téměř k nevydržení."

"A to mě asi čeká co?"

"Bohužel ano. Ale za ta křídla to stojí ne?" Narovnal se a rozpřáhl ruce společně s křídly, aby dojem ještě zdůraznil. "A krom křídel přijdou další věci."

"Jako třeba?"

"Nech se překvapit." Stáhl křídla a vítězně se usmál. To, že toho věděl víc, než já, mu poskytovalo určitou moc a on to věděl. Rozčilovalo mě to. Lehce jsem ho udeřila do ramene a pak si vzdorovitě překřížila ruce na prsou. Ezrielimu se v obličeji objevil čirý zmatek "Co jsem udělal?". Tvářil se uraženě a dokonce i dotčeně a to zase rozesmálo mě.

"Klid, to je přátelské gesto."

"Nechápu proč." Stále se tvářil trochu uraženě, ale viděla jsem, jak mu cukají koutky a znovu vybízejí k úsměvu. "Ale když jinak nedáš." Zlomyslně se zasmál a šťouchl do mě tak silně, až jsem zavrávorala a upadla. Přistála jsem do směsi listí, trávy a mechu a začala se opravdu otevřeně smát. Ezrieli se smál taky a tak moc, až se mu třásla ramena společně s křídly.

Když byl zase schopný dýchat, podal mi ruku, aby mi pomohl na nohy. Já ho ale místo toho stáhla dolů na zem. Tělem přistál těsně vedle mě, ale už jsem neměla dost štěstí na to, abych se vyhnula pravému křídlu. Padlo na mě a já jsem pod ním uvízla. "Dej to pryč."

"Nebo co?" Viděla jsem jak se zapřel o lokte a pak přimáčkl křídlo ještě víc k zemi. Váha křídla mě donutila si lehnout úplně.

"Dej ho ze mě pryč!"

"Proč bych to měl dělat?" Zase ten vítězný úsměv. Měla jsem chuť mu ty perfektní zuby vyrazit.

"Protože to říkám."

"A ty jsi kdo, že tě musím poslechnout?"

"Udělej to."

"Ne."

" No tak! Ezri!"

"Ezri? To má být nějaká kratší verze mého jména? Tak to si o svobodě můžeš nechat jen zdát princezno."

"Neměl by jsi jako anděl poslouchat, co si lidé přejí?!"

Ezrieli se pousmál a zakroutil hlavou. Pak zvedl křídlo a já se mohla znovu svobodně nadechnout. Když jsem se pak zvedala, Ezri se ke mně naklonil tak blízko, že mi dýchal na krk. "Jsem padlý. Jsem samotným znakem pro rebelii. Já nemusím poslouchat nikoho."

PádKde žijí příběhy. Začni objevovat