Kapitola 25.

79 3 0
                                    

Potom, co jsem udělala drama v koupelně, jsem se cítila hrozně otupělá. Klidně jsem seděla na posteli a čekala až mi mamka ošetří pořezanou ruku. Stále ještě krvácela a některé rány byly vážně hluboké. Celou dobu se mnou nikdo nepromluvil. Jen seděli na různých místech v pokoji a pozorovali mě. Už jsem se chystala přerušit trapné ticho, když mě máma předběhla.

"Možná by ti prospělo, kdyby jsi šla na čerstvý vzduch." Znělo to nuceně a spíš jako rozkaz, než návrh.

"Jo to asi ano... Tak já... já se půjdu projít."

Máma přikývla a společně s tátou a bráškou opustila místnost. Rychle jsem se převlékla a vyrazila.

Venku bylo chladno a foukal ledový vítr. Chvíli jsem stála a rozmýšlela se, kam půjdu. Možnost procházky v lese byla nejpřívětivější.

Když jsem byla dost daleko od obytné části a dorazila na prašnou cestu mezi poli, začala jsem si zpívat.

"Zpíváš hezky. Ostatně jako každý anděl..."

Ozval se vedle mě Chris a já jsem leknutím málem vyskočila z kůže. "Pane Bože"

"To zase ne..." Prohodil vesele a zazubil se. Zjevně měl dobrou náladu.

"Uvědomuješ si, že je to divný? Sledovat mě a pak se mi objevovat za zády kdykoliv někam jdu."

"Slíbil jsem, že ti pomůžu a k tomu se váže i ochrana."

"Myslíš, že jí potřebuju?"

"Ano"

"Tak to si myslíš špatně."

"Vážně?" Přidal do kroku až byl přede mnou a pak se ke mně otočil čelem, takže šel pozadu. Díval se mi do očí a provokativně se culil a já si za chvilku přála, aby zakopl a upadl.

"Co je?"

"Nic..." Jeho úsměv se ještě víc rozzářil.

"Chrisi co je?!"

"Klid princezno... nemusíš být hned naštvaná." Protočil panenky a zařadil se zpět na místo vedle mě. "A neříkej mi Chris."

"A jak ti mám říkat? Jmenuješ se tak."

"Nejmenuju."

"A jak se jmenuješ? James Bond?"

"Kdo je James Bond?" Zvedl jedno obočí a čekal na mou odpověď.

"Nikdo... jen... nikdo... A jak se teda jmenuješ, když ne Chris?"

"Ezrieli"

"Ez-cože?"

"Ezrieli je andělské jméno. Lidé taková nemají, takže si vymýšlíme falešná. Není to pak tolik nápadné."

"Nikdy jsem o žádném andělu jménem Ezrieli neslyšela."

"Co na to říct... nebyl jsem celebrita."

Došli jsme do lesa a já se hned vydala po své pěšince. Pod Ezrielim skřípaly větvičky a sem tam si potichu zanadával.

"Les asi pro tebe není to pravé co?"

"Je to tu stísněné a temné. Nechápu, co na tom vidíš."

"Je tu klid a ticho. Samota a určitá... svoboda."

"Svoboda? Tady? Je vidět, že si nepamatuješ létání."

Jeho poznámka mě přinutila zastavit. "Létání?"

"K čemu jinému by jsi měla křídla princezno?"

"Já mám křídla?!"

"Možná by jsi měla navštívit knihovnu a něco si o andělech zjistit, nemyslíš? Jsou schovaná pod kůží a brzo se ukážou."

Mám křídla. Opravdová křídla. Nebyla jsem si jistá, zda mám jásat nebo brečet. "A ty je máš taky?"

Chris se na mě podíval výrazem, kterým se ptal, zda to myslím vážně. "Víš co? Pojď za mnou." Protáhl se kolem mě a chytil mě za ruku. Cítila jsem, jak mi rudnou tváře, ale nepustila jsem se. Táhnul mě za sebou, než jsme došli na malou, sluncem zalitou, mýtinu. Nechal mě stát na kraji a šel trochu dál. Pak se zastavil a otočil se ke mně. Vítr mu cuchal odrostlé vlasy a slunce mu svítilo do očí tak, že vypadaly jako zlaté a já si řekla, že teď opravdu vypadá jako anděl. Sundal si koženou bundu a zavřel oči. Zhluboka se nadechl, stiskl čelist a s výdechem se ozval zvuk podobný trhající se látce. Pak už jsem jen sledovala, jak se mu zpoza zad pomalu rozvinula obrovská křídla. Byla kovově šedá a na slunci se stříbrně leskla. Byla majestátní. Když se do nich opřel vítr, Ezrieli se zapotácel. Opřel se o strom a pak zvedl pohled znovu ke mně.

"Tak co? Líbí se ti?"

PádWhere stories live. Discover now