Temná

Nápad

***Denis***

,,Nevěřím, že to udělala! Kam s ním šla! Kdo to sakra byl!" Rozhazoval jsem rukama a chodil v kruhu. Její otec zkoumal černou květinu. Nevím, co na té kytce vidí. Teď máme jiný problém.

,,Vidíš tu květinu?" To jako fakt? Uteče mu dcera s nějakým cvokem a on se chce bavit o květině? To je mu to snad jedno? Trochu se zvedl vítr a to byl pro mě signál. Měl bych se uklidnit a to rychle.

,,Ano, vidím ji." Snažil jsem se vypadat klidně, ale okolí mluvilo jinak. Stahovaly se nad námi mračna. Hrom se ozýval z dálky a já věděl, že je to k vůli mě.

,,Pokud to udělala Thea, tak se stává silnější, ale také to mohl být ten kluk." Sledoval jsem s nezájmem tu spálenou květinu. Měl jsem chuť toho chlapa vzít palicí po hlavě, aby se probral. To nevidí co se právě stalo?

,,Nechci vám nic říkat, ale vaše dcera právě utekla s nějakým bláznem." Ruce jsem měl zaťaté v pěsti a hledal něco do čeho bych v nejbližší době mohl praštit.

,,Zkus tu květinu uzdravit. Vrať jí život." Ustoupil od květiny a tím mi udělal prostor. Nechápu proč to po mně chce, ale klekl jsem si k ní. Rozevřenou dlaní jsem nad květinou udělal dva malé kroužky a pak se dotkl jejího listu. Z prstů mi vyšlehly malinké pramínky žlutého světla. Květině se listy zbarvily do zelena a rozkvetla. Ustoupil jsem od květiny a nechal jsem jejího otce se na ni dívat.

,,Lucasy, mohli bysme se vrátit k tomu, že tvoje dcera utekla?" Ano, její otec se jmenuje Lucas. Málokdy mu řeknu jménem. Přijde mi to takové zvláštní.

,,Jistě, co chceš vědět?" Co chci vědět? On o tom něco ví? Snad jí to ještě neschválil.

,,Kdo to byl?" Pevně jsem si stoupl a upřeně se mu díval do očí.

,,Podle toho jak mu říkala asi Adrian." Pokrčil rameny a s něčím si hrál. Vypadalo to jako kus větve.

,,Vím, že se jmenoval Adrian, ale něco víc?" zasyčel jsem. Vztek se ve mně doslova vařil. Lucas sebou cukl, když se hrom ozval přímo nad námi. Ale nic mi neřekl, což se divím. Já si tady hrál s počasím ani nevím jak, ale počasí se měnilo podlé mé nálady.

,,To nevím, já se poslední dobou se svojí dcerou moc nebavil. To mi řekni ty proč byla tak rozladěná." Přejel si mě pohledem od hlavy až k patě a pak zpět.

,,Ten kretén jí řekl, proč je v té nemocnici. Pak se mě ptala jestli jsem jí chtěl zabít. Řekl jsem, že ne, že jí miluji. Ona se mi vysmála a vyskočila oknem." Sklopil jsem pohled a nohou jsem kopal do trsu trávy.

,,To nebylo moudré. Dám ti radu. Když je holka naštvaná nevylévej jí své city. Ona ti to asi teď nevěří, ale je jí to líto." Na to jsem taky přišel, že to byla hloupost. Neměl jsem jí to říkat. Ne teď. Kdybych se já vůl ovládal, tak by tady teď byla. Smála se se mnou a nebyla by tam někde pryč. Kdybych po ní ten paprsek nevystřelil bylo by to úplně jiné. Všechno je to moje vina.

Ze vzteku jsem pěstí praštil do stromu. Přeskočila jiskra a strom se rozletěl na milion kousků. Kůra byla všude a listy padala dolů. První kapička deště smáčela můj obličej, kde se smíchala s mými slzami. Sklopil jsem hlavu a nechal své slzy volně téct. Těžká ruka dopadla na moje rameno a pevně ho stiskla. Kéž by tady teď byla. Mohl bych jí obejmout a říct jí všechno.

,,Odešla. Odešla k vůli mně. Kdybych po ní nevyjel, bylo by to mnohem lepší." Otočil jsem se čelem k němu. V jeho očích byl vidět smutek a strach. Strach o svojí dceru, která je bůhví jak daleko odtud.

,,Jestli odešla dobrovolně, tak ji musel něco nabídnout nebo ji očaroval." Nakrčil obočí a díval se někam za mě. Jeho ruka byla stále na mém rameni.

,,To jde?" Nevěděl jsem, že něco takového jde. Třeba jí něco v píchl a ona pak na všechno přikývla.

,,Ano, mohl ji očarovat, dát jí nějakou omamnou látku a nebo jí slíbil něco po čem moc touží. Třeba jí řekl, že ví, kde je její matka. A ona pak přikývla, že půjde s ním." Pomalu jsem přikyvoval. Dávalo to celkem smysl. Když jsme byli na té hoře, tak vypadala, že mu splní každé přání. Když k ní natáhl ruku, tak ji chtěla přijmout. Sice chvíli váhala, ale pak by se rozhodla pro ano.

,,Musíme ji najít. Je nějaké kouzlo?" S nadějí jsem se podíval na Lucase. Chci ji najít. Cítím to jako povinnost, ale taky proto, že ji miluji a chci aby mi to věřila. Není to žvást a nikdy nebude. Položím za ní i život.

,,Ano, ale potřebuji nějakou její osobní věc. Něco co třeba nosila na krku nebo tak." Mám něco takového? Moc jsme si dárky nedávali. Nenechala tady nějaké věci? Proč jsme si nekoupili třeba přívěšky?

,,Nic nemám," řekl jsem poraženě. Šance na její záchranu zase klesla na nulu. Když o tom tak přemýšlím mi jsme si nikdy nic nekupovali. Nepočítám drinky a takové věci. Někdy jsem jí koupil růži, ale náramky, přívěšky ani prstýnky jsme si nekupovali. Když už tak jsme si zašli do kina nebo si koupili čokoládu. To byly moc krásné časy, které třeba už ani nezažiji.

,,Nic jste si nekupovali? To zamilovaní dělají ne? Kupují si náhrdelníky a přívěšky a nějaké drobnosti." Bylo mi to blbé, ale mi fakt nic takového nemáme.

,,Ne, my jsme si tohle nekupovali. Žádné přívěšky. My jsme chodili do barů." Nad tím barem jsem se usmál. To byly časy.

,,Já myslel, že se to tak dělá. Že si navzájem kupujete drobnosti. A o tom baru vím." Jeho pohled byl tvrdý a říkal, že už to nikdy nemám dělat. Nějak jsem odtušil, jak o tom baru ví. Měl jsem tendence se červenat, ale zvládl jsem to.

,,Ale mohli bysme se zajít podívat k ní domů. Tam budou nějaké její osobní věci." Navrhl jsem.

,,Proč tě to nenapadlo hned?" Lucas se usmál. Bylo na něm vidět, že se mu vrátila naděje stejně jako mně.

,,Jak se tam dostaneme?" Doufám, že to nebude dlouhá cesta. Ale ten jeho úsměv mě ujistil, že se budu mít na co těšit. Udělal dva kroky dopředu a zastavil se před dvěma stromy. Ruce dal nad hlavu a obloukem je spustil dolů. Jakmile to udělal se zvedl vítr. Listy poletovali všude kolem a větve stromů se ohýbaly. Ruce natáhl před sebe a něco si mumlal. Nebylo mu rozumět, ale mě to nevadilo. Upřeně jsem hleděl mezi ty dva stromy. Tvořilo se tam něco co připomínalo vodní hladinu. Z Lucasových rukou vyšlehl modrý blesk, který naboural do té hladiny. Ta se rozletěla všude kde mohla a místo hladiny tam zůstal modrý vír. Točil se dokola a občas se tam objevil útržek obrazu.

,,Toto je teleport. Musíš myslet na místo, kde se chceš přenést." Přikývl jsem, že rozumím. Lucas pomalým krokem došel k víru do kterého vstoupil. Než ho vír pohltil stihl ještě jasně modře zazářit. Potom byl pryč. Jsem na řadě. Udělal jsem krok k portálu. Zhluboka jsem dýchal a představoval jsem si její pokoj. Pomalým krokem jsem vešel do víru, který mě okamžitě pohltil. Všiml jsem si zlatého světla a potom se se mnou všechno zatočilo.