Temná

Dimenze

První řinčení mečů se rozlehlo po domě. Světelné záblesky se mihotaly všude okolo. Adrian měl kolem sebe nejvíc nepřátel. Po mně se rozběhli tři. Musím se jen modlit, že se nějak ubráním. Je malá šance, že bych je přeprala všechny. S jedním bych měla co dělat a co teprve se třemi. Vytáhla jsem meč a připravila se na souboj. Hodně nevyrovnaný souboj. Vykryla jsem výpad jednoho blonďáka, ale hned na to se po mně ohnal další. Pomalu jsem ustupovala až jsem narazila zády do stěny. Byla jsem zahnaná do kouta. Přes rameno blonďáka jsem uviděla na Adriana, který stihl zabít už dva, ale oni byli stále v přesile. Ti tři kolem mě se blbě smáli. Asi věděli, že odtud se nedostanu celá. Budu ráda, když se postavím, teda pokud se vůbec postavím. Neustále jsem vykrývala nějaké výpady. Nejhorší na tom je, že jsem pouze bránila své tělo a nemohla jsem zaútočit. Prudká bolest projela mým lýtkem, hned na to jedna v boku, třetí v pravé ruce. Kdybych měla čas tak se podívám, jak to vypadá, ale nemůžu. Blonďák odhodil meč kousek ode mě. Kopl mě pod koleno, což způsobilo, že se mi jedna noha podlomila. Dostala jsem se do hodně nevýhodné pozice a moje šance se snížila na nulu. Jeden z nich mě chytil pod krkem, druhý mi přiložil meč k srdci. Stékal ze mě pot. Zákeřně se na mě usmál a přitlačil na meč. Ten pomalu projížděl mým hrudníkem až se zastavil kousek od mého srdce. Pevně jsem sevřela víčka k sobě. Nespustím ani jednu slzu. Zdálo se mi, že jedna stěna mého srdce se otírá a meč, ale to byl asi jen můj blbí pocit. Mohla to být rychlá smrt, kdyby nezačal mečem kroužit dokola. Z rány vytékaly litry krve a já už se viděla pod zemí. Nejhorší na tom je to, že jsem se s Adrianem nerozloučila. Naposledy jsem se podívala do tváře mého vraha. Ten se už nesmál, ale spíš vypadal vyděšeně. Podívala jsem se na svoji hruď. Z meče odkapávaly malé stříbrné třpytky, které se míchali s černýma. Všichni tři ode mě odstoupili a jen se na mě dívali. Vypadalo, že černé třpytky požírají ty stříbrné. Kolem mě se zvedl vítr. Tvořili se kolem mě oblaky černého písku. Tělo mi vzlétlo pár centimetrů nad zem. Jemná červená záře, která vycházela z mého hrudníku upoutala pozornost všech ostatních. Černý písek se zformuloval do jednoho velkého hada. Had syčel a kroužil kolem mě. Červená záře se vsákla i do hada a ten se obmotal kolem mého těla. Pomalu se do mě začal vsakovat až zmizel úplně. Krev se v mích žilách změnila na černou i se vším. Oči zčernaly na stálo, nehty ne mi zbarvily do černa, vlasy zčernaly. Moje oblečení se změnilo na černé brnění zdobené červenou. Na zádech se mi objevil meč s rudou rukojetí. Též byl celý černý. Pomalu jsem se dotkla chodidly země a rychle otevřela své černé oči. Všichni na mě upřeně hleděli. Kolem rukou mi poletoval červený písek, který jednomu z nepřátel usekl hlavu. Jeho tělo spadlo k zemi. V tu chvíli se všichni rozutekli. Každý si vytvořil svůj vlastní portál, kterým zmizel z našeho domu. Se všemi zmizel i Alec. A to si říkal jeden z nejlepších.

,,Takže jsi musela zemřít, aby se tvoje síla projevila." Adrian s pár šrámy přišel ke mně a prohlížel si mě.

,,To znamená, že už mě nebudeš shazovat ze střech?" řeknu na oko smutně a přistoupím k němu. Ruce si dám za jeho krk. Oba dva se díváme sobě do očí. Škoda že ty moje jsou černé. Mezera mezi našimi rty se zmenšila až nakonec zmizela. Náš polibek byl vášnivý a celkem dlouhý. Nakonec se odtáhl, protože mu docházel dech. Já zadýchaná nebyla. Nepotřebovala jsem moc dýchat.

,,Nevíš, co se to se mnou stalo?" Adrian si mě prohlížel a pokyvoval hlavou.

,,Vypadá to, že ses konečně proměnila. Je možné, že ti pár věcí nešlo, protože v tobě byl nějaký blok, který tomu všemu bránil a toto ho zničilo." Usměji se na něj. Je roztomilý když na mě tak kouká.

,,A myslíš, že..." Nestihla jsem to doříct, protože se ve dveřích objevila hnědovlasá hlava.

,,Zdar Adriane!" Byl to kluk s úsměvem na tváři a s roztaženou náručí jde k Adrianovi. K mému Adrianovi.