Temná

Opět spolu

Opět se objeví hvězdička

***Thea***

Došli jsme k našemu domu. Byl celý ohořelí a sotva stál. Tady jsem naposledy viděla svojí mámu. Kdoví jak se teď má nebo jestli ještě vůbec žije. Stály jsme před domem a jen se na něj koukali. No,spíš já se na něj dívala. Adrian jen čekal až se odvážím rozejít.

,,Myslíš, že se to nezboří?" Stále jsem koukala na dům a vzpomínala. Jak mě nesli ven a pak nemocnice. Nebo jak jsem řvala po tom policajtovi jestli neví, kde je moje máma. Nikdo mi to neřekl. Prý už tam ani nebyla, ale to jim nevěřím.

,,Snad ne. Už můžeme jít?" řekl trochu výsměšně, ale přešla jsem to. Teď nebyl čas na hádky.

,,Až po tobě," falešně jsem se usmála a ukázala mu rukou, že může jít.

,,Snad si nemyslíš, že to bude tak lehké," krátce se zasmál a přešel ke zdi domu. ,,Vylezeme na střechu." Podívala jsem se nahoru a doufala, že si dělá srandu.

,,A jak tam vylezeme? Nemáme žebřík ani lano." Modlila jsem se ať tam nemusím. Nemám ráda výšky.

,,Pomocí kouzel. Musíš si vždy umět poradit. Ale nepolezeme až nahoru, ale jen k oknu od vašeho bytu. Polezeš první." Teď už se nesmál, ale měl kamenný výraz. Přesně ten, který měl, když mě shodil ze střechy.

,,A jak to mám jako udělat?" Rozhodila jsem rukama a mračila se na něj. Proč mívá tak blbé nápady?

,,Zkus to třeba přes temnou magii. V mysli si představ, že je toto jen velký kopec a ty ho musíš vylézt. Budeš něco, jak pavouk." Poplácal mě po rameni a trochu mě posunul ke stěně. On si fakt nedělá srandu. Ruce jsem položila na stěnu a zavřela oči. Představila jsem si pavouka, jak šplhá po pavučině a potom sebe, jak lezu po stěně. Cítila jsem, jak se mi prodloužily špičáky a ruce se, jakoby přilepily ke stěně. Samovolně se pohybovaly nahoru a dolů. Oči jsem měla pořád zavřené a jen se soustředila na to co mám dělat. Kapičky potu mi ztékaly po čele a v puse jsem měla pachuť krve. Špičáky mě musely pořezat v puse. Otevřela jsem oči, protože jsem musela vědět, kde asi jsem. Posunula jsem se k nejbližšímu oknu a podívala se dovnitř. Byla tam tma, ale náš pokoj to nebyl. Museli jsme ještě víš. Šplhání mě strašně oslabovalo a už jsem skoro necítila ruce. Neohlížela jsem se, protože jsem měla strach z toho, že se mi zatočí hlava a já spadnu. Čím jsem šla víš, tím jsem cítila jakousi divnou magii. Teda aspoň doufám, že to byla magie. Nějak mě to od sebe odpuzovalo. Podívala jsem se do okna ve kterém se svítilo a uviděla Denise.

,,Výborně. Teď je jen pozoruj a ať tě nevidí." Adrian byl na druhé straně okna a také se díval dovnitř. Jeho hlas zněl přidušeně.

Dívala jsem se na Denise, jak sleduje můj náramek a otec stojí naproti něj dělá to samé. Z náramku se line modrá poblikávající světlo. Občas osvětlí celou místnost a jindy až by zhaslo. Něco si mezi sebou povídali, ale já je neslyšela, protože jsem měla, co dělat, abych nespadla. Ruce mi podklouzávaly a únava se pomalu dostávala na povrch.

,,Adriane?" Šeptnu a už skoro padám dolů. On se na mě, ale ani nepodívá a dál sleduje děj vevnitř.

,,Adriane!" Zesílím hlas a on se na mě škaredě podívá. Prstem naznačí ať jsem potichu a pak se otočil zpět. Nemohla jsem se už udržet. Zapomněla jsem se soustředit a ruce mi povolily. Magie přestala fungovat a já se pustila zdi a padala dolů. Vykřikla jsem Adrianovo jméno a on se na mě podíval. Padala jsem dolů a on praštil pěstí do zdi. Chtěla jsem křičet, ale nemohla jsem najít svůj hlas. Adrian se odrazil od zdi a padal za mnou. Nevím, jak daleko ode mě byla země, ale chytl mě a dopadl na nohy. Když mě položil na zem viděla jsem Denisovu hlavu, jak trčí z okna. Chtěla jsem se Adriana zeptat, jak dělá to, že může skočit i z 25 metrů a nic se mu nestane, ale na to nebyl čas. Denis i otec vystrčily hlavy z okna a něco si řekli. Já jsem seděla na zemi už skoro mrtvá únavou. Špičáky se mi už dávno vrátily do původní velikosti a pot taky zmizel. Z okna vyskočil otec a hned za ním Denis. Adrian začal něco nadávat a ohlížet se kolem sebe. Otec i Denis v pořádku dopadli na zem a teď stáli naproti mě a Adriana.