Inside the Forest || Drarry ✓

12. kapitola - Nervozita

Jen tiché šumění vody narušovalo jinak poklidnou atmosféru Zapovězeného lesa. Bylo to až k neuvěření, jak na mýtině s jezerem bylo krásně. Nikdo by v tu chvíli neřekl, že je stále v Zapovězeném lese.

Jen Harry tomu věřil. Protože toho celého byl součástí. Tiše ve své lidské podobě seděl opřený o skálu a nohy po kotníky máchal ve vodě, zatímco v rukou žmoulal zažloutlý pergamen.

Byl upřímně překvapený, když mu odpověď přišla ještě v hodině profesora Binnse, ale jeho obsah ho zaskočil. Jen ta tři slova. Nic víc.

Které z jeho slov donutilo Zmijozela k takovému jednání? Nic mu neřekl, jen pravdivě odpověděl, a kdyby byl na Dracově místě, zřejmě by se spíše vyděsil a nechtěl ho vidět.

Mladík si povzdechl a zničeně si prohrábl vlasy. Už nad tím přemýšlel tak dlouho, ale vždy došel jen k závěru, že se Dracovi ještě ukázat a přiznat nemůže. To nešlo. Vše by se pokazilo. A potom mu ještě vrtalo hlavou to, co mu řekl Remus. Měl strach. Že to jeho vlk taky udělá. Že po roce obrátí a na Zmijozela zaútočí.

To nechtěl. V žádném případě. Miloval ho. I když bylo těžké si to ze začátku přiznat, teď už mu to problém nedělalo. Věděl to. Byl si vědom, že miluje Draca Malfoye a to den co den více a více.

                                                                      ***

„Draco?"

„Hm?"

„Pomůžeš mi s esejí na lektvary?"

„Možná."

„Takže jo?"

„Možná."

„Tak to je super!"

Draco se zadíval na Pansy po své pravé straně a povytáhl obočí. „Co se ti dneska stalo? Jseš nějak moc milá a v dobré náladě."

Pansy jemně cukla ramena a usmála se jako sluníčko. To začalo Zmijozela zajímat ještě více. On sám už se totiž několik dní trápil, protože mu stále nepřišla odpověď na jeho dopis. Byl z toho docela špatný a nervózní a ještě více podezřívavý, než jindy. Hlavně tedy co se týkalo Pottera, který se na něho poslední dobou díval stále častěji.

Nedával tomu ale nijak velký význam. Podle toho co slyšel, tak se ještě pořád svatá trojice neusmířila, takže se ani moc vlastně nedivil, že teď Potter věnuje více pozornosti jemu, jako svému rivalovi. I když se tak nechoval.

„Víš, Draco, měl bys přestat být tak moc upjatý a taky si zase jednou užít. Ta škola ti zákonitě musí lézt na mozek. Musíš se uvolnit," drkla do něho jemně Pansy loktem a zachechtala se.

Draco potřásl hlavou. „Myslíš jako ty?"

„Hm, náhodou, s Blaiem to vůbec není špatné. Můžeš to také zkusit."

Blonďatý Zmijozel se ušklíbl. „Mám pocit, že to vykousnutí mu stačilo. On není na kluky."

„Zkusit by se mělo všechno!" zamračila se lehce Zmijozelka a poté si nabrala na lžíci hráškovou polévku.

„Jsem stejného názoru, Pans, ale s tebou do postele už nikdy nevlezu," zavrtěl Draco s pobaveným výrazem hlavou.

Dívka se dotčeně nadechla. „Nevíš, o co přicházíš," pokrčila nakonec jen rameny.

Blonďák stále pobavený odvrátil pohled od dívky a shodou náhod se podíval k nebelvírskému stolu, kde se opět střetl se zelenýma Potterovýma očima. Chlapci na druhé straně místnosti chvíli trvalo, než mu došlo, že jeho rival se na něho dívá též. Když mu to ale došlo, jeho zorničky se rozšířily a on rychle uhnul pohledem stranou.

Draco nad ním zavrtěl hlavou.

                                                                     ***

Později toho dne mu konečně opět na hodině profesora Binnse přišla odpověď. Byl z toho tak nadšený, že málem převrhnul svůj kalamář s inkoustem, jak zazmatkoval.

„Je vše v pořádku, pane Malfoyi?" zeptal se ho Binns, který nebyl zvyklí na rozruch od tohoto studenta. V jeho hodinách byl totiž i Malfoy tichý a nedělal problémy jako jinde.

„Ano! Ano, jsem v pořádku, omlouvám se," přikývl blondýn a počkal, až se od něho odvrátí všechny nevítané pohledy. Naneštěstí si nevšiml smějícího se Harryho za sebou.

Pomalu klepajícími se prsty rozložil letadýlko.

Dobře. Dnes ve 22:00 v první chodbě v druhém patře.

Tvůj N.

Draco nedokázal zabránit úsměvu. Sice trval jen několik vteřin, ale chvíli na jeho tváři opravdu byl. A důležité bylo, že si ho všiml Harry.

                                                                     ***

Blonďatému Zmijozelovi se nikdy netáhl den více, než ten, který právě zažíval. Hodina Binnse byla nekonečná, věštění z run také stálo za nic, jak byl nervózní a astronomie ani nestála za řeč, tam nedával pozor vůbec.

Jeho rozptýlení si ale všimla Pansy a atak opatrně na toto téma zabrousila. Blonďáka ji ale ihned odbyl, ať ho nechá na pokoji, že mu nic není, tak ať se laskavě nestará.

Byl protivný, ale to také byl jeho účel.

Po zbytek dne po vyučování se nakonec zašil v knihovně v tom nevzdálenějším rohu a vytáhl si na čtení novou, už čtvrtou v pořadí, knihu o vlkodlacích. Chtěl si toho zjistit co nejvíce, aby ze před svým druhem neudělal blbce, ale zároveň aby na sebe ihned po prvním slově nepráskl, že se o tohle téma tak moc zajímal. V posledních dnech se totiž nevěnoval ničemu jinému.

Do Zmijozelu se vrátil jen převléknout s tím, že si vzal bílou košili už bez kravaty a na sobě nechal černé přiléhavé kalhoty od školní uniformy. Nic jiného snad ani ve své skříni neměl. Jen klasické oblečení pro snoby, jak ho moc rád nazýval. Nikdo si ani neuměl představit, jak moc kolikrát toužil po obyčejném tričku a saku, které nosili mudlové. Bylo to až směšné.

Touto cestou se jeho myšlenky vydávaly během chůze na předem smluvené místo pět minut před desátou. Za okny už vládla tma a hrad se tak zdál více tajemný a nebezpečný, než za světla. Draco z těchto dlouhých nekonečných chodeb míval pocity úzkosti, ale v tento moment na ně jaksi neměl čas.

Jeho mysl se totiž zaobírala už něčím jiným, než že na něho vyskočí duch a začne se mu smát, jak se lekl, jako tehdy v prvním ročníku.

Draco se pomalu postavil k prvnímu oknu v chodbě a zadíval se ven na měsíc, který pomalu ale jistě ustupoval z úplňku. Pousmál se. Úplněk. Sice to nebyla úplně nejšťastnější vzpomínka, ale něco do sebe určitě měla. První setkání se vlkodlakem, pro kterého je druhem. Pro kterého je spása. Život. Osudová láska.

Lehce potřásl hlavou. Ty knihy mu už mátly hlavu.

Přesně v tom okamžiku mu oči překryla jakási látka a Dracovým očím se v zorném poli naskytla jen tma. Celé tělo mu v momentě vypovědělo službu a překvapením a vyděšením zároveň ztuhlo.

______________________

Hezký PÁTEČNÍ večer!

Ano, mám pro Vás dobrou zprávu, zvládli jste to, stejně jako, blahopřeji Vám! :D A jako odměnu pro Vám mám díl, co taky jiného, že? ;)

Snad se kapitola líbila a já... se pokusím brzy napsat pokračování, to je snad dostatečná útěcha. :D

Děkuji moc za všechny komentáře a hvězdičky! Neskutečné je to číslo 39! Skoro 40! Jste skvělý, moc děkuju! :))

~Matthew~