Inside the Forest || Drarry ✓

50. kapitola - "Doufám, že tě budu moct potkat v dalším životě..."

Hermiona naprosto zděšeně sledovala, jak v Dracovi Malfoyovi vyhasíná život jako pomalu doplápolávající svíčka. I z té dálky zřetelně viděla, jak byl čím dál bledší a bledší, až skoro průsvitný i na jeho poměry. Jako by z něho byla vysávána veškerá životní energie. Nedokázala si ani představit, jak musel trpět, protože Voldemort k němu určitě nebyl milosrdný, aby mu dopřál bezbolestnou smrt. Navzdory tomu se ale Draco snažil na Harryho usmívat. Ústa zalitá krví, která mu koutky vytékala ven, oči zalité slzami.

Sama v sobě neudržela vzlyk. A nebyla jediná. Ačkoliv byl Malfoy dříve jákýkoliv, co byl s Harrym, změnil se. Byl celkem fajn. Sice ho neměla tu čest poznat, ale viděla to na něm. Jak září, když Pansy Parkinsonové vypráví o svých zážitcích. Zářil i přesto, že doba byla zlá a krutá. Stačil mu jen Harry. A tohle, co se mu teď dělo, si rozhodně nezasloužil.

Ron ji pevně objal kolem ramen. Ani on tohle té fretce nepřál. A obdivoval ho za to, že i přes ukrutné bolesti ani necekl.

Dracovy oči se pomalu začaly zavírat. Nemohl promluvit, ale doufal, že alespoň několik posledních slov bude moci Harrymu říct v soukromí mysli. Zabrnkal na jejich nitku, která se mu ihned otevřela. Harryho zelené oči na něho hleděly zpoza slz, za nimiž se zračil ten největší vztek a smutek. Draco věděl, že tak napůl už umírá s ním. Cítil, že sám nemá už moc času, proto se usmál tolik uklidňujícím úsměvem, na který se zmohl a vyslal myšlenku.

„Pomsti mě a... pomoz tak všem... kteří tu zůstanou... Harry... Miluju tě... Doufám, že tě budu moct potkat v dalším životě..."

Šedé oči se pomalu zavřely a milované srdce přestalo vyťukávat svůj pravidelný rytmus. Už napořád...

Harry prudce sevřel mrtvé tělo v náručí a i s ním se schoulil do klubíčka. Nevzlykal. Tělo se mu nijak netřáslo. Na nádvoří nastalo naprosto hrobové ticho. Poté Harry tělo velmi pomalu a opatrně položil na prašnou cestu.

Přes slzy pořádně neviděl, ale přesně věděl, co chce udělat a udělá. Pro Draca. Pro svou jedinou a opravdovou lásku. Nikoho nemiloval víc než jeho a ani už nikdy nebude.

V jednu chvíli klečel vedle těla na cestě a v druhé se postavil tak rychle a se vztekem, že Voldemort ani nestihl zareagovat, když Harry jednu svou ruku přeměnil na vlkodlačí a vrazil ji neuvěřitelnou silou přes jeho žebra do hrudníku, kde v dlani sevřel jeho shnilé srdce. Nebelvír se na něho ze vzdálenosti několika centimetrů zadíval tvrdým pohledem postrádajícím jakýkoliv cit.

„Mně si vzal všechno, teď já vezmu všechno tobě..." zašeptal tiše s pohledem upřeným do vytřeštěných nechápajících očí a vytrhnul ruku i se srdcem ven z těla.

Voldemort klesl pohledem na své ještě chvíli tlukoucí srdce, načež ho zvedl znovu k Harryho obličeji ztvrdlému v kámen se zaschlými slzami na tvářích. Následně se zašklebil. „Uvidíme se v pekle, Harry," zaskřehotal, načež Harry rozmačkal živé srdce v dlani a Voldemort se sesunul mrtvý k zemi. Už žádné viteály. Všechno bylo... pryč. V duchu poděkoval Brumbálovi za jeho pomoc při jejich ničení a Gabrielovi za zabití Nagini. On sám viteálem již dávno nebyl, protože díky Remusovi musel zemřít a znovu vstát jako někdo nový.

Pomalu otočil hlavu na tělo blonďatého mladíka. Vypadal, jako by prostě jen spal, nebýt zaschlých slz a krve u jeho úst. Opět klesl k němu na zem a vtáhl si ho do náručí a bylo mu úplně jedno, jak smrtijedi rychle mizí. Však ona na ně dojde řada. Ale až někdy jindy. Ministerstvo se o to postará. Zabořil nos do plavých vlasů a zavřel své zelené oči, aby si mohl vybavit Draca kdekoliv jinde, jen ne jak vypadal teď.

Nevnímal nic jiného. Ani to, jak se do Bradavic přemístili bystrozorové a téměř celé ministerstvo. Ani Gabriela, který seděl tiše vedle něho a ani své spolužáky, kteří stáli kolem nich. Hermiona na něho asi mluvila. Ron se zřejmě jen díval a snažil se svou přítelkyni přesvědčit, ať ho nechá být.

Nevěděl, jak dlouho tam seděl, ale nakonec zůstal nejdéle Gabriel, který odháněl všechny, kteří mu chtěli vytrhnout Dracovo tělo z náručí. Nedal ho. Nikomu. A nikdy ho nedá. Sám se o něho postará nejlépe. A jediný Gabriel mu tiše porozuměl.

Společně ho pohřbili v Zapovězeném lese u jezera. Tam, kde bylo jejich místo. A tam taky Harry zůstal a odmítal se hnout pryč. Nejedl, nepil, nespal, nemluvil. Jen tiše naslouchal Gabrielovi.

Ten, aniž by žádal jeho plnou pozornost, mu vyprávěl. O všem. O své rodině, jak ho otec bil, a matka jen křičela. Byli mudlové. Vyprávěl o neshodách s Dracem. O tom, jak ho stopoval v Prasinkách a jak zabil jeho otce. O tom, že tam Draco šel kvůli Pansy, kterou o několik dní později našli mezi mrtvými těly opravdu v Prasinkách v obchodě s oblečením. Byla zabita kletbou. Vyprávěl mu o Hermioně a Ronovi, se kterými se sám seznámil a i o tom, že je nakonec docela rád vlkodlakem.

A Harry tiše naslouchal, jen neodpovídal. Nic nemělo smysl, když Draco nebyl. A nic ho mít už nebude...

Stačilo pár týdnů, než byl všemu konec. Našel ho Gabriel, kdy sám Harry ležel v těsné blízkosti Dracova hrobu přeměněný na velkého vlka, který vypadal, jako by spal.

THE END

____________________

Koho zajímá epilog, stačí přelistovat ještě o další kousek dál. 

Po komentářích u předešlého dílu mě už asi nemůže nic zaskočit. Ale upřímně? Takhle jsem si zakončení mého zatím nejdelšího příběhu nepředstavovala. A tím opravdu nemyslím to, jak jsem ho sama zakončila, protože takhle jsem to chtěla asi už od nějaké poloviny celé povídky. 

Teď je na Vás, jak to celé skousnete. 

~Matthew~