Inside the Forest || Drarry ✓

16. kapitola - Otázky a odpovědi

Ukrytý ve stínu tiše vyčkával, až se Draco objeví na jejich domluveném místě. Jeho kroky zaslechl už před nějakou dobou, ale to byl zřejmě ještě ve sklepení, takže mu nezbývalo nic jiného, než čekat, až vyjde všechny ty schody sem nahoru.

Naštěstí mu to ale netrvalo dlouho. Jen o pár minut později se totiž chlapec s blond vlasy objevil v chodbě a zastavil u prvního okna v chodbě přesně jako minule. Poté sklopil pohled a Harry díky svému zlepšenému zraku i ve tmě viděl, že se dívá na černý šátek. Nejistě ho mnul v rukách, až se nakonec zřejmě rozhodl a opatrně si ho začal uvazovat na očích.

To byla chvíle pro něho a naprosto neslyšně došel za blonďáka a z prstů mu sebral černou látku, aby ji mohl uvázat sám. Draco sebou nejdříve výrazně škubl, než se pousmál.

„Děsíš mě..." přiznal tiše do hrobového ticha hradu.

Harry se usmál. „A bojíš se?"

Blonďák chvíli uvažoval, dokud mu Harry neudělal na šátku uzlík. „Ne," řekl poté.

„To je dobře. Nemáš proč," objal Draca takhle zezadu kolem ramen hrudí natisknutý na jeho zádech a nos zabořil do jeho vlasů na temeni. Nějak to v tu chvíli prostě nedokázal ovládnout a zhluboka nasál druhovu přirozenou vůni.

Draco maličko ztuhl. „Co se děje?" nebyl si totiž jistý, jestli je na takovýto druh kontaktu s někým neznámým vůbec připravený. Drásalo mu nervy, že neví, kdo s ním takhle mává.

Harry se víc k drobnějšímu tělu přitulil. „Nic, jen takhle chvíli vydrž, prosím," zamumlal. Po několika vteřinách se ale odtáhl. „Krásně voníš."

Blonďák se lehce začervenal. „Tak asi díky..."

Harry se tiše zasmál a objal Draca tentokrát jen jednou paží kolem ramen a začal ho tak nepatrně navádět, kudy má jít. „Mimochodem, musím uznat, že jdeš na to celé z... velice dobré strany," sklonil Dracovi poklonu.

Blondýn vedle něho povytáhl s mírným úsměvem obočí. „Já vím."

„A skromnost ti taky nechybí, to je dobře."

Draco ho lehce dloubl loktem do žeber. „No tak. Ale teď vážně, jsi na tom mém seznamu?"

Harry se usmál. „Jistě. Tím myslím celý ten papír, protože jak už si zjistil, škrtnul si mě."

Blonďák si váhavě strčil ruce do kapes kalhot. „Jo, to už jsem zjistil. Ale šel jsem na to dobře, ne?"

„Neříkám, že nešel, jen si udělal poněkud... unáhlené rozhodnutí na můj vkus. Někde v tom pozdějším stádiu."

Harry sklopil pohled trošku níže a mohl tak vidět zmijozelův zamyšlený výraz.

„Ohledně čeho mi asi neřekneš, že?" ozval se po chvíli ticha.

„Ne."

Draco si povzdechl. „Tohle je tak nefér!"

„Život není fér, Draco. A nikdy nebude. To by měl vědět," zasmál se Harry a pohladil blonďáka jemně dlaní po paži. Ten mu už ale neodpověděl. Jen sklopil více hlavu a dál v tichosti skládal nohu před nohu v chůzi. Harry na něm ale po chvilce poznal, že ho něco pálí na jazyku. „Tak povídej..."

Zmijozel sebou lehce trhnul. „No... Jen přemýšlím, kam zařadit tvůj hlas. Mám pocit, že ho znám a to docela dobře, ale nedokážu si ho přiřadit k tváři. K nikomu mi nesedí z těch lidí z pergamenu."

Harry si po vzoru Draca též strčil volnou ruku do kapsy kalhot. „Třeba na to časem přijdeš..."

Blonďák pomalu přikývl. „Můžu mít ještě otázku?"

„Jasně," podpořil ho Harry svým hlasem a nastražil uši, aby mohl na Dracovu otázku co nejlépe odpovědět.

Zmijozel nejistě polkl a olízl si rty. „No..." kousl se do rtu. „Jde o to, že nemám tušení, co by se hypoteticky stalo, kdybych se s tebou vys-no, však víš..."

Harry blondýna jemně zastavil v chůzi a zadíval se na zářící měsíc po úplňku. Couval. Ale velice pomalu. „Kdyby ses se mnou spojil," použil jemnější výraz, „tak ani já přesně nevím, co by bylo dál. Ale dá se o tom uvažovat a z toho si brát určité výsledky. Třeba to, že po našem spojení by si měl být schopný cítit mé city k tobě. Dokázal bys určit, kde se zrovna nacházím a možná i co právě dělám, jestli spím, učím se, běhám po lese a tak různě. Taky by se měl zřejmě změnit tvůj pocit v srdci. Chápal bys, že někomu patříš a že tvoje srdce patří jemu. Sám pro sebe si to přirovnávám k takovému tomu pocitu pravé lásky na první pohled, nevím," zasmál se lehce Harry.

Napětí z partnerových ramen ale neodešlo ani poté.

Harry proto jemným tlakem posadil Draca na zem na břehu jezera a sám se posadil za něho, objal ho kolem břicha a bradu si položil na zmijozelovo rameno. „Co vím ale jistě, je to nejlepší si myslím. Po spojení totiž budeme schopni spolu komunikovat jen pomocí myšlenek. Je to ta nejsilnější zbraň vlkodlaka a jeho vyvoleného kouzelnického druha. Stane se z nich poté jako by jeden člověk. Budou si krýt záda a vzájemně mohou využívat magii toho druhého."

Draco se ale ani po těch slovech nedokázal uvolnit. Trápilo ho totiž něco úplně jiného. Harryho mlčenlivost mu ale dala tichou pobídku, aby se nebál a zeptal se na cokoliv. A tak si jemně odkašlal. „Já... Mám strach z... z toho spojení. Jestli... jestli bolí..." cítil se v tu chvíli hodně trapně, ale byla to informace, kterou prostě potřeboval vědět. Aniž by si to uvědomil, více se v Harryho objetí schoulil do sebe a natiskl se na černovláskovu hruď.

Harrymu to ale trapné nepřipadalo. Měl pocit, že právě tahle otázka přijde a nebál se jí. Sám od sebe na sebe blondýna více natiskl, aby ho uklidnil. „Nebudu lhát, Draco, první spojení bolí. Nejsem si jistý, jak moc, ale..." přemýšlel, jak šetrně zformulovat slova do věty, „jde o to, že první spojení není o pocitu slasti a potěšení, ale o tom, že se... uvnitř... svážeme, jestli mi rozumíš. Poté už to bude jen lepší a lepší. A nikdy už to nebude bolet, to ti můžu odpřisáhnout."

Zmijozel se po několika dlouhých vteřinách lehce uvolnil. „Dobře," řekl jen a jeho hlava se naprosto volně opřela o bok té Harryho. Zřejmě mu to jako odpověď stačilo.

______________________

Ahojky ;)

Po týdnu tu máme pokračování. :D Musím se přiznat, že jsem se nejdřív trápila, protože mi absolutně nešlo psát, ale pak najednou se to překulilo z minuty na minutu na lepší časy a já se rozepsala. :D

Jste rádi? :D Já totiž ano. :D

No nic, snad se díl líbil. ;)

~Matthew~