I need you! I want you too!

Brittle ice

Roztřesenýma rukama jsem držela dopis a pořád se na něj dívala. Po tváři mi stékaly slané potůčky a pár slz zkropilo i papír plný slov a vzpomínek.
Všechny moje zážitky s Nicem mi prolétly před očima, všechny pocity mi rozbušily srdce. Ten prudký nával vzpomínek a citů  mě shodil, jako vlna a já padala do oceánu. 

Měla jsem chuť se jít zahrabat pod peřinu, brečet a už nikdy nevylézt, jen abych tomu nemusela čelit. To volal ten kousek zdravého rozumu, který mi zbyl. Srdce se bránilo, křičelo, plakalo, ale chtělo nastoupit do prvního letadla a jet za ním, vidět ho, obejmout ho, políbit ho. 

Upustila jsem papír na zem a naplno se rozplakala.
Slzy mi smáčely tvář a otřásala jsem se vzlyky. Už jsem se ani neudržela v sedu, spadla jsem do postele a brečela do polštáře. Přesně jsem nevěděla, proč brečím, možná to bylo dojetím, bezmocí, návalem vzpomínek... Teď jsem to nemohla vědět jasně, nic teď nebylo jasné. 

Vzlyky pomalu přestávaly a já jen potichu plakala do už promočeného polštáře, na kterém byly i stopy od neodlíčené řasenky. 
Takový nával vzpomínek jsem nikdy dřív nezažila, nikdy dřív jsem necítila stovky pocitů zároveň, nebušilo mi tolik srdce, nebyla jsem tak rozpolcená.

To co napsal bylo tak... Nádherné.
Jinak se to říct nedalo, bylo to plné emocí. Překvapilo mě, že si pamatoval i ty drobnosti, kam se schoval, když nás načapala moje máma, na to co všechno jsem mu napsala, ani já sama si na to všechno nepamatovala. A on mi to osvěžil, znovu jsem prožívala naše konverzace, naše první rande, naše polibky, naši první společnou noc, naše všechno. 

To jak mě nazval Osudovou láskou bylo... Silné, krásné.
Přirovnal se ke ztracenému psu. On nebyl ten ztracený pes. To jsem byla já. 
Napsal, že se s ní nevyspal... A já mu věřila, nebo jsem tomu chtěla věřit, nevím prostě...
Zmínil tam svůj slib, že mě bude vždy milovat. Myslel to opravdu vážně? Bude tady pro mě ať se stane cokoliv? Ať řeknu sebevětší blbost? Navždy? 

Plakala jsem dál, slzy dál smáčely prostěradlo, polštář a moje triko. Rozum a srdce válčily, každá strana prsazovala svůj názor jako ten nejlepší. A při tom všem jsem usnula.

....

Pomalu jsem otevřela oči. Byla ještě tma, ale východ slunce se blížil. Natáhla jsem se po hrnku se studeným čajem a napila se. Vzala jsem si do ruky jednu sušenku a pomalu jí okusovala, ale nedokázala jsem jí sníst. Položila jsem prázdný šálek na stolek a sušenku vrátila na tácek. Protřela jsem si oči a rozhlédla se po potemnělé místnosti. Vrávoravě jsem vstala a doplížila se do koupelny, voda mi snad aspoň trochu uleví.

Když jsem se viděla v zrcadle, tak jsem se lekla.
Měla jsem červené skvrny na tváři od pláče, červené oči, černé šmouhy od řasenky, rozcuchané vlasy a špinavé triko. Rychle jsem si vlezla pod horkou vodu. Úlevně jsem vydechla, když se mi aspoň trochu uvolnily svaly a já přestala být tak moc napjatá. Po sprše jsem si odlíčila šmouhy na tváři a opláchla si obličej studenou vodou. Konečně jsem byla probuzená, ale nevěděla jsem, pokud je to dobře nebo špatně. 

Teď jsem si znova vzpomněla na to všechno, na dopis, který pořád ležel na zemi. Kdyby mi po včerejšku zbyly nějaké slzy, tak bych se určitě zase složila. Místo toho jsem zvedla dopis ze země, sedla si na postel a znova si ho celý přečetla. Tentokrát už jsem neuronila ani jednu slzu a konečně jsem nad tím mohla aspoň trochu rozumně uvažovat.

Psal, že se s ní nevyspal. Mám mu to opravdu věřit? Jak můžu mít jistotu, že říkal pravdu? Není to poprvé, co mi lhal a já jsem brečela. To s Izzy mi měl říct mnohem dřív a přesto neřekl, ušetřila bych si tolik slz...

A je to vůbec jeho sestra? Není to jen jedna velká lež? Nebylo všechno co mi kdy řekl jen lež? Kde mám jistotu, že je to pravda? 
Nemám. Žádnou jistotu nemám.
Já ale jistotu potřebuji, po tom kolikrát jsem už spadla potřebuji vědět, že tady jsou něčí ruce, které mě vždy zachytí, než spadnu. 

Tady stojím uprostřed křehkého ledu, který se může pode mnou každou chvíli propadnout. Opravdu se mám pokusit dojít ke břehu a riskovat pád? Nebylo by snadnější tam zůstat? Nebo prostě spadnout?
Bylo, bylo by to tak snadné. Nemusela bych tohle už nikdy řešit, stačilo by to vzdát. Už nikdy se nezamilovat, zapomenout na city, obrnit si srdce a nikoho nepustit přes brány. 
Ach, to by bylo tak snadné, nečekaly by mě žádné další pády, už bych si nikdy nenechala ublížit. Snadné by to bylo, ale byl by to život?
Ne, to nebyl. Bylo by to jen přežívání, bez lásky nejde žít. Chci jen přežívat? 

Mohla bych vystavit železné brány kolem srdcem obehnat ho ostnatým drátem a schovat se za branami, kde mi nikdo už nikdy neublíží. 
Nebo se rozejít po praskajícím ledu, u kterého nevím, zda li mě udrží. Riskovat a doufat, že dojdu na břeh a že tam pro mě bude čekat šťastný konec. Bez jakékoliv jistotu, jen s nadějí.

No, vypadá to, že jsem se naprosto zbláznila a nemám žádný smysl pro bezpečí. 

A/N

No jo no, konečně jsem po mega dlouhé době tady s novou kapitolou! :D

Je to dost zvláštní kapitola, chtěla jsem vystihnout její reakci dokonale, tohle je kapitola, kterou jsem psala ze všech nejdéle, skoro čtyři dny. A i přesto je kapitola krátká, zvláštní a zmatená. Já totiž teď neměla moc sílu psát, psychicky jsem na tom špatně, protože se bojím, že dělám zatím největší chybu mého života. A taky to jde poznat na kapitole, jsou tam promítnuty moje současné pocity, moje nejistota. A bojím se, že se to promítne i v dalších kapitolách, což nechci a bude se moc moc moc snažit, abych oddělila, svůj život od příběhu. To přísahám při řece Styx. 

Cathy-corn

Co je po jméně? Co růží zvou, i zváno jinak vonělo by stejně