Wrong Match || H.S.

02|| My name

Vzala jsem ze šuplíku menší prostředek na čistění, který se hodil především na cestovaní a pár suchých a vlhčených ubrousků.„Je mi to vážně líto," znovu jsem se omluvila, když jsme vlezli do koupelny. Ta byla určená jenom pro zaměstnance pana Stylese.

Byla o něco lepší, než toalety v dolním patře, „dneska jsem doufala v to, že se nic hrozného nestane. Všechny šéfovi pokyny jsem splnila a najednou se stane toto. Měla jsem to aspoň vylít na sebe. Ten oblek musel stát hodně... ale nemějte strach nějak to vyčistím."

Hleděl na mě s otevřenou pusou. Asi jsem na něj mluvila rychle a nepobíral to. Radši se jenom zazubil a vytrhl mi jeden vlhčený ubrousek z ruky.„To je v pořádku. Nemusíte se omlouvat. Klidně si to vyčistím sám, ať nemáte problémy." Stále se spokojeně usmíval.

Dívala jsem se na něj poněkud zaraženě. Většinou mi politý oblek strhával pan Styles z výplaty.„Tak... tak fajn." lahvičku s čistidlem jsem položila na jedno ze zářivě bílých umyvadel. „Pokud budete chtít pomoct... ee... no pokud něco budete potřebovat... jsem k vašim službám." oplatila jsem mu předchozí mrknutí.

„Mimochodem," položil ubrousek také na umyvadlo, „jsem Alec." ruku si nejprve utřel do svého saka a poté ji ke mně natáhl.„To už sama vím." Problesklo mi hlavou. Jeho ruku jsem si energicky potřásla.

„Ariel... ale to už asi víte... víš." smála jsem se. Šéf mi jasně zakazoval, abych se s nikým v práci neseznamovala. Asi ho děsila představa, že bych se vyspala s jeho spolupracovníky.„Tak já půjdu." Vzala jsem za kliku a otevřela jsem dveře. Čekala jsem, až mi třeba kývnutím naznačí, abych mohla odejít. Pak mi však došlo, že není můj šéf a tak jsem odešla sama.

Ellie mě zastihne u dveří.„Šéf se ptal, kde jsi." dotkne se mého ramene a nasměruje mě, ke dveřím jeho kanceláře. Otevře mi dveře a strčí mě dovnitř.

 „Co tady zase chcete?" podíval se na mě pan Styles s velmi naštvaným výrazem. Určitě řešili něco důležitého a já jsem jim sem vtrhla. Nějakým způsobem mi to připomnělo můj první den tady v práci

* Flashback *
Zaklepala na dveře kanceláře. Musela si hned první den stěžovat. Vlezla jsem dovnitř.„Omlouvám se, že jsem vám sem jen tak vtrhla, ale je to důležité." byl ke mně otočený zády. Opíral se o koženou židli. V ruce držel telefon a hovořil s nějakým mužem.

„A víte co? Mám toho dost! Zavolejte mi třeba 31. Února! Na slyšenou!" hovor típl a mobilem praštil o stůl. Bylo vidět, že mu nedělá problém koupit si nový telefon. Otočil se. Chvíli na mě mlčky hleděl. Jeho obličej nejevil žádné známky jakékoliv emoce a je jasné, že předtím si mě vůbec nevšiml. 

„Potřebujete něco? Nechci vám nic říkat, ale za patnáct minut mám schůzku." protočil oči v sloup a škrtl jeden z vyznačených kontaktů, které měl zapsané na kousku papíru. 

„Jen bych si chtěla stěžovat... noo... stěžovat ani tak ne." Šla jsem blíž k jeho stolu.

„Stěžovat si? Na naše zaměstnance? Kuchařky, které pracují v kantýně? Je pravda, že tam vaří celkem špatně..." zamyslel se a pod kontakt napsal, že by měl vyměnit kuchařky. O jídle jsem neřekla ani slovo a on už chce měnit personál. 

„Mám na své vizitce špatné jméno." Odepnula jsem si vizitku ze své košile a položila ji na stůl. Naše pohledy se stočily k vizitce, která teď ležela na stolku.

„A co je na ní špatně?" vzal ji do dlaně a pozorně si jí začal prohlížet. „Arielle Quimby. Všechno vypadá v pořádku." podal mi jí zpátky a na tváři se mu objevil úšklebek.