Hunger games: Nová generace

Kapitola 8

Mám přesně 60 vteřin na to, abych se rozhlédla po aréně a vymyslela plán, jak se dostanu dolů, aniž bych se zabila nebo vážně zranila. Mrknu koutkem oka na ostatní splátce a je vidět, že všichni uvažují nad tím samým, jako já. Ještě deset vteřin do začátku. Trochu se mi klepou nohy, když pomyslím na to, že jediná možnost, jak se dostat dolů, je skočit.

Zazní gong a já se odrážím od plošinky. Chvíli doslova plachtím vzduchem a pak pocítím silný náraz. Prudce dopadám na kolena a vykřiknu. Rychle se zvedám, ale nikdo kromě mě se ještě neodvážil sekočit dolů. Usměju se a pádím k Rohu hojnosti. První věc, na kterou padne můj zrak, je sada nádherných vrhacích nožů, které mi do ruky padnou jako ulité. Ještě popadnu nějaký batoh a sášek s neznámím obsahem, když tu uslyším žuchnutí, jak někdo dopadá na zem. Na nic nečekám a utíkám co nejdál od tohoto místa, které se brzy zbarví červenou krví.

Běžím dlouho a dlouho, až se nečekaně zastavím. Pode mnou je další několikametrová propast a já si uvědomuji, že stojím na střeše nějakého baráku. Skáču na vedlejší střechu, která je poněkud nižší a seskakuji dolů. Zalézám do prvních dveří, které nacházím a dopadnu na měkkou pohovku. Mám chuť natáhnout se na pohovku a usnout, ale batoh mi připomíná, kde vlastně jsem.

"Tak co ukrýváš, batůžku?" ptám se a vysypávám jeho obsah na zem. Je tam flaška s vodou, kotouček drátku, nějaké sirky, dva sáčky oříšků a nějaký divný předmět, který ani nedokážu pojmenovat. Stále svírám ten neznámí balíček a pouštím ho na zem. Je plný nějakých sušených kousků něčeho, co jsem nikdy neviděla. Váhavě otevřu pytlík a jen kousek si strčím do pusy. Je to velmi sladké a chutí mi to připomíná jablka z lesa. Schovávám vše do batohu a lehám si na pohovku.

Prudce se posadím. Asi jsem usnula, jelikož je venku tma a ochladilo se. Uslyším hymnu a vykouknu ven. Na obloze se objevuje erb Kapitolu a já očekávám to, co příjde. Objevuje se první obličej a je to dívka z 8. kraje. Dále se objevuje obličej chlape z 10. kraje, ale vypadá to, že bude následovat ještě někdo další. Objevuje se poslední obličej a já hlasitě vykřiknu. Poslední fotka patří Johnovi! "Ach Johne, je mi to tak líto." zašeptám a oči se mi zalijí slzami. Je teprve první večer a už jsem tady sama. Jaká je asi situace u nás doma? Jsem si naprosto jistá, že Jamie právě oplakává smrt svého jediného brratra.

Nesmím zůstat v tomto domě, jelikož jsem svým křikem jistě dala najevo ostatním, že se zde někdo schovává. Vybíhám druhým vchodem, než jsem přišla a dostávám se na maličký dvoreček. Podívám se k jednomu domu, který je nejnižší a spatřím sud, který mi jistsě usnadní můj plán. Rychle běžím k sudu, když za sebou uslyším kroky, jak někdo vstupuje do baráku.  Zrychluji a skáču na sud. Stoupám si na nohy a vytahuji se na střechu, když na dvorek vtrhne nějaký kluk, podle mého názoru profík.

"Kdo je tam?" ptá se, ale já samozřejmě neodpovídám. Rozhlíží se kolem a já se co nejvíc přitisknu ke střeše, aby mě neviděl. Chvíli se jen tak rozhlíží, ale pak to vzdá a vběhne do jiného domu. "Uf, to mám ale štěstí." neslyšně zašeptám a usměju se. Jsem si jistá, že mě sleduje aspoň půlka Panemu, i když jistě nejsem hlavní hvězdou.

Začíná mi být trochu zima. I přes to, jak působivě kostým vypadal, není zrovna moc hřejivý. Opatrně slézám dolů a vcházím do jednoho z domů. V ruce neustále svírám vrhací nůž, abych ho mohla bez váhání použít. Procházím celý dům, když najednou za sebou uslyším kroky. Prudce se otáčím a bez váhání pouštím z ruky vrhací nůž. Ani se nestihnu podívat, na koho jsem vlastně útočila, když se nůž zabodává tomu splátci do srdce a od padá na zem. Zazní výstřel z děla a já vím, že je po něm.

Pomalu přistupuji k tomu mrtvému splátci a pozorně si ho prohlížím. Je to dívka, podle mého názoru nanejvíš o tři roky starší než já, má černé vlasy a zelené oči. Netuším, z jakého kraje je, ale jsem si naprosto jistá, že to není profík. Pořádně ji prohledám, jestli u sebe nemá něco, co by se mi mohlo hodit a nacházím malý nožík a sáček se sušeným hovězím. Schovávám si hovězí do batohu a vstupuji do jiné místnosti, kde je postel s peřinou a polštáři. "Tady jistě ta holka chtěla přespat." zamumlám a sednu si na poslet. Je měkká a povlečení je na dotek velmi příjemné. Naposledy se rozhlédnu a házím na postel batoh, do kterého ukládám všechny nože a sama si lehám na postel, pod měkkoučkou peřinku. Za chvíli ani nevím o světě.

Bum! Probudí mě výstřel z děla a já doslova vyletím z postele. Srdce mi tluče tak hlasitě, že se bojím, aby mě někdo neuslyšel. Sedám si na postel, když uslyším zvuk, jako by nějaký talíř dopadal na zem. Okamžitě vytahuji z batohu vrhací nože a nahazuji si batoh na ramena. Pomalu postupuji chodbou, když spatřím nějakou dívku, jak prohrabuje skříň. Už mám sto chutí po ni hodit další ze svých úžasných vrhacích nožů, když tu se na mě ta dívka otáčí a já spatřím její nádherně zelené oči. Okamžitě pouštím nůž na zem a rozebíhám se k ní. Ta dívka si mě prohlíží a když jsem u ní sotva metr, napřahuje pěst a já odlétám na druhý konec místnosti. "Au, to bolí!" zařvu a ona přistupuje ke mně.

"Rose, jsi to opravdu ty?" ptá se mě a já se na ni usmívám. "Ne, já jsem jen jeden z profíků, Orchio... Neboj, dělám si srandu." zasměju se a obejmu ji. Ona mě stiskne a rázem se cítím mnohem lépe.