Hunger games: Nová generace

Kapitola 23

Orchia

Rychle se otočím. Naše rodiče drží pod krky tři muži, kteří vypadají velmi zlověstně. Mají úplně černé tělo, obrovské svaly a z úst jim vytékají sliny. ,,Věděla jsem, že sem určitě příjdete. Přece bych byla naivní, kdybych si myslela, že si tady paní Mellarková nepřečte ten dopis a nerozhodne se pro malé dobrodružství i za cenu vlastních životů.“ Pronese osoba a vystoupí ze tmy.

,,Alia Snowová!“ Všichni zděšeně vykřikneme a vypadá to, jako by každého z nás měl do pěti vteřin trefit šlak. ,,Ano, jsem to já. A nyní musím něco udělat.“ Luskne prsty a naši rodiče a s těmi muži zmizí. ,,Kde jsou? Co jste jim udělala!“ Rose by se na ni nejraději vrhla, ale Naill ji pohotově chytil za ruce a přidržel na místě.  ,,Neboj se mé dítě, nic se jim nestalo, jenom jsem je přemístila do Kapitolu, kde na vás počkají. Vůbec nic se jim nestane.“ Nevěřím jí. Určitě lže.

Rose

Nechápu, proč tu vlastně je, ale je mi naprosto jasné, že to celé souvisí se mnou. ,,Takže Rose, už jste tu poslední tři…“ Počkat, cože? Poslední tři? Já myslela že je nás tu mnohem víc. Ale když to ona říká… ,,Nyní je to všechno jen na tobě.  Můžu prohlásit za vítěze dva z vás.“ S těmito slovy se rozplyne, jako by nebyla více než jen obláček páry. Zděšeně se na oba dva podívám a oči mi začnou šíleně rychle běhat z jednoho na druhého.

,,Rose, ať se stane cokoliv, budu chápat tvoje rozhodnutí.“ Špitne Orchia a její oči zazáří ve tmě. ,,Rosi, rozhodni se, je to pouze na tobě.“ Naill má divný tón hlasu. Takový nabádavý, jako by věděl, že jen jedna z nabízených možností je zaručeně správná.

Orchia. Můj první a oficiálně i jediný spojenec v celé aréně. Občas jsme se spolu sice nepohodly, ale to se snad stává každému, ne? Pořád si pamatuji ty oči, jak jí zazářili, když jsem jí ukázala takovou tu divnou baterku, kterou jsem získala v batůžku u rohu. Nebo jak mi dala tu facku, když si myslela, že jsem někdo úplně jiný. Nebylo by hezké zabít ji po takovéhle etapě našeho kamarádství.

Ale co Naill? Zachránil mě před několika nebezpečnými zrůdami, vlastně mu vděčím za svůj život. Staral se o mě, jako by byl moje maminka, choval se ke mně jako k princezně… A abych řekla pravdu, zamilovala jsem se do něho. Jako bych ještě pořád měla před očima okamžik, kdy jsme se poprvé políbili. Nebo jak jsem do těla té dívky mnohokrát vyřezala srdíčko s našimi iniciály…

Co je jednoduší? Zabít nejlepšího přítele nebo někoho, koho milujete?  Proč jsou všechna nejdůležitější rozhodnutí právě na mě? Proč, řekne mi někdo laskavě proč? ,,Rose, rozhodni se. Budeš to mít aspoň z krku a vyčítat si to můžeš až po tom.“ Prolomí ticho Orchiin hlas. Má pravdu. Na výčitky svědomí budu mít čas až později.

Srdce mi říká poslouchej rozum a rozum mi říká, že mám věřit srdci.

Vytáhnu opatrně jeden nůž, ten úplně poslední. Oči se mi zalijí slzami. Pozvednu ruku a vymrštím nůž do vzduchu.

Nejdůležitější díl je na světě! Co tomu prosím říkáte? Pro koho se Rose rozhodne? Vyhraje srdce nad rozumem, nebo to bude naopak? Do koho se zabodne poslední nůž, čí krev spočite na rohu hojnosti?

Tento díl bych velmi ráda věnovala jedné mé spolužečce, která může za to, že je tenhleten díl na světě už dneska a ne třeba až zítra. Takže tahle kapitola je pro tebe Sofi.

Mám konečně rovnátka na pevno a musím říct, že psaní je nejlepší způsob, jak se odreagovat od toho, že to vcelku bolí...

So hope you like it