Reason to live [Michael Clifford fanfiction CZ]

EPILOG

Snad se vám celý příběh líbil, snad vás nezklame ani poslední kapitola a budu ráda za veškeré názory do komentáře.. .Strašně moc děkuju za podporu, která se mi dostala♥

„Elizabeth, jsi doma?" Ozvalo se prázdným domem, který působil tak klidně a bezstarostně, ještě posledních pár okamžiků to bylo útočiště celé rodiny, kde se často ozýval smích a hudba. Ale v tu chvíli se neozýval žádný hlas, bylo mrtvolné ticho – jak příhodné k této situaci. Za dveřmi koupelny, které byly pevně zavřené, ležela jedna smutná dívka ve vaně, která byla plná červené vody.

Dveře do koupelny se otevřely, matka vešla dovnitř a zastavila se okamžitě v pohybu, její mysl se vyčistila a jediné, co viděla, byla její dcera, ta, kterou tolik milovala, které dávala všechno, která to nepřijímala. Ležela tam bezvládně, se spoustou krve okolo sebe a na sobě. A než stihla matka udělat to, co by dávalo smysl, padla na kolena a brečela, křičela a její svět se jí hroutil před očima. Pamatovala si na to malé spokojené tělíčko v jejich rukách poprvé. Pamatovala si na její první krůčky a první slovo. Pamatovala si spoustu věcí, ale tohle, tenhle pohled bude mít před očima navždy. Mezi pláčem si stihla vzpomenout, že v kapsejí třímá telefon a zavolala záchranku, co nejrychleji mohla, nebyla si jistá, že ji můžou pomoct, nebyla si jistá už vůbec ničím, ale nehodlala to zjišťovat sama. A později, když se o pár minut objevil ve dveřích doktor, zjistil to, co si maminka přála. Elizabeth sice byla na pokraji života, ale díky spolehlivé a rychlé práci doktorů se ji povedlo přežít.

Nebylo jisté, jestli Liz za to byla ráda, probuzení ji zřejmě šokovalo, nečekala bílé nemocniční pokoje, nýbrž něco, čemu lidé říkají nebe, například.

To, že se probudila, znamenalo spoustu léčení z jejich psychických problému, spoustu hledání naděje do nového života, ale taky to znamenalo odříznutí od světa, naprostý nepřístup k internetu a proto chlapec, žijící na druhém konci světa, neměl o ničem ponětí...

Na druhém konci světa o pár dní později to zjistil i on, četl její poslední slova a myšlenky, její omluvu a při jejích slovech plakal, pak něco horlivě psal do telefonu a dál plakal. Nevnímal dění okolo sebe, díval se do telefonu a slzy mu smáčely tváře i displej, o který se jedna za druhou odrážely.

Hned po tom, co si Michael uvědomil, co se vlastně stalo, vstal ze svého pokoje, bezmyšlenkovitě prošel celým bytem a míjel spoustu lidí, nevnímal jejich otázky, a odešel ven. Nevěděl, kam jde, chtěl být jen sám a jít, prostě jít. Jeho srdce svírala obrovská ruka, která ho pomalu drtila každým nádechem. Nakonec si prostě sedl do trávy a křičel, opravdu a hlasitě křičel. A v jednu chvíli se jeho křik změnil v pláč, hlasitý a bolestný. A tak zůstal hodně dlouho, sedět v trávě, ani nevěděl, kde je, a plakal. Byl odsouzen ke svým myšlenkám, a že jich měl spousty.

Udělala to kvůli němu? Kvůli tomu, že jí ještě předhazoval své štěstí? Že se jí nevěnoval? Kdyby se jí párkrát zeptal, jak se cítí a donutil ji, ať mu to řekne, nestalo by se to. Kdyby se o ni jen trochu staral, kdyby prostě byl někdo, na koho se může spolehnout... Vyčítal si spoustu věcí a byl zlomený.

Neměl tušení, že ve skutečnosti, na druhém konci světa, se dívka dává do pořádku, připravuje se na další, snad už lepší část svého života. Nevědomky si vzala srdce chlapce, který si myslel, že o ni definitivně přišel.

Léčila se půl roku a až pak dostala odvahu na to zapnout zprávy s Michaelem, které tam na ni čekaly. Byly to výkřiky zoufalosti ze dne, kdy zjistil, že se pokusila zabít a pak spousta zoufalých zpráv o tom, jak mu chybí, o tom, že se omlouvá... A ona to teď, po tak dlouhé době, musela dát do pořádku, musel vědět, že žije – a že je za to ráda.

Michaele,

Omlouvám se. Strašně moc. Tuhle zprávu ti zkopíruju i na tvůj oficiální twitter, protože si nejsem jistá, jestli tenhle vůbec používáš, ale chci, abys tohle všechno věděl.

Pokusila jsem se zabít, ale maminka mě našla v poslední možné chvíli a já jsem teď tady, sedím za počítačem a ťukám tyhle slova, musím ti říct, že jsem v pořádku, že je mi lépe, než kdy dřív. Půl rok, který jsem se ti neozvala, jsem strávila na léčení s mými psychickými problémy, povídala jsem a brala léky a oni se mě snažili dát dohromady,vzít ze mě špatné, depresivní myšlenky a připravit mě na život. A já můžu říct, že to asi pomohlo.

Chci se ti omluvit, že jsem ti nenapsala dřív, ale součástí bylo absolutní odtržení od vnějšího světa. A taky se chci omluvit za to, co jsem ti psala, zpětně jsem si to pročítala a můžu říct, že se stydím za to, kým jsem byla. Řešila jsem malichernosti, naprosto hloupě žárlila a byla jsem tak otravná, že bych sama se sebou ukončila kontakt hodně brzo – ale tys to neudělal. A možná, že díky tobě jsem dokázala přežít, víš. Kdybych se rozhodla kdykoliv jindy, nepsala bych nikomu zprávu, nikdy bych neměla nikoho, komu potřebuju říct věci, než odejdu a možná, že právě tohle, těch pár minut, by mohlo způsobit, že maminka by mě nenašla včas. Ale nechci o tom uvažovat, jsem ráda, že mě našla, protože jsem připravená snažit se žít.

A k tomu jde i tohle... Je mi líto, že ti to s Kate nevyšlo, ale jsem ráda, že se na tvé tváři začal opět objevovat usměv, určitě to pomůže spousty lidem, jako jsem to kdysi potřebovala já. Dívala jsem se i na starší fotky, z doby, kdy se to všechno stalo, a viděla jsem bolest – a je mi to líto, nechtěla jsem ti ublížit.

Bude lepší, když tohle ukončíme, stejně už sis zvykl, no ne? Bude lepší, když si psát nebudeme, nechci ti ublížit znovu... Tak se měj hezky, žij spokojeně a věz, že tě mám ráda :)

Tvoje

Elizabeth

Michael: PANEBOŽE

Michael: Nevěřil jsem, když mi přišlo upozornění na zprávu

Michael: Mám jiný nápad, chci začít znovu

Michael: A být lepším kamarádem

Michael: A chci přijet za tebou

Michael: Prosím

Elizabeth: Myslíš to vážně?

Elizabeth: Po tom, jak jsem se k tobě chovala?

Michael: Naprosto.

Michael: Dej mi adresu, zítra tam jsem

Michael: Panebože, já jsem tak šťastný, že jsi v pořádku

Michael: Už tě nikdy nenechám mě takhle vyděsit