Díl Čtvrtý

192 30 1
                                    

Přes klasy nevidím absolutně nic. Volantem škubu ze strany na stranu a troubím ze všech sil, abych nezajel nějakého nebohého hraboše, jenž za nic nemůže.

"Milesi!" vyštěkne Harry a tentokrát se leknu já.

"Co křičíš?!"

"Kudy to jedeme? Zbláznil ses?!"

"Myslím, že ano!" přišlápnu pedál ještě víc k zemi a auto zrychluje...

- - - - - -

Nakonec jsme vyvázli s pěti tisícovou pokutou. Od Harryho jsem si vyslechl sáhodlouhý román o tom, že jsem si zkratku mohl ušetřit... A těch pět tisíc taky.
"Hlavně, ať se to máma nedozví."

"To můžeš být klidný," zavrčím. "Jinak by ses se mnou musel rozloučit."

"Co bych bez tebe dělal?"

"Hnil v pokoji u gramofonu," shodím jej na postel a začnu mu rozepínat košili.

"Tak to ho můžeš hned zapnout," usměje se a zbytek zvládá sám.

"No skvělý," brblám, ale ve skutečnosti se mi jeho vkus hudby líbí.
Přejdu pokoj ke konferenčnímu stolku, kde je pečlivě postaveno předpotopní rádio, které zapnu natáhnutím kličky a umístěním zobáčku na onyxově černou desku. Pokojem se rozezní příjemná indie - folková hudba.

"Jak budu chodit na párty?" táže se rozvalený na posteli protírajíce si oči.

"Normálně?" odpovídám otázkou na otázku. "Ale jestli se bojíš, že budeš muset jet autobusem, tak zachovej chladnou hlavu. Přes pole už nepojedu."

Sarkasticky se zasměje a posadí se: "Nemůžu jít nikdy na žádnou párty."

"Pročpak bys nemohl? Pozveš to malé milé děvče a bude po ptákách."

"Zkus si tančit se slepcem."

"Harry," zamračím se a podívám se na něj. Se zakloněnou hlavou si ťuká prsty do rytmu o koleno.

"Pošlapu ji nohy. Budu jako dřevo. To si nezaslouží žádná, ať už se na to těšila, či nikoli..."

"Přestaň se podceňovat" řeknu něžně. "Myslíš si snad, že nedokážeš to, co ostatní?" Přejdu k němu a bezostyšně jej popadnu za zápěstí. V mžiku stojí nechápavě na nohou a dezorientovaně civí před sebe.
Zrovna hraje Help! od Beatles. To nějak zvládneme.
Uchopím jeho ruku, jež si položím lehce nad svůj pas a svou dlaň položím na jeho rameno. Naše druhé volné dlaně se propletou v jednu a s mírně pokrčenými lokty natáhnu naše paže vpřed.
"Postav se svýma nohama na ty moje," poručím si. Harry si tedy poslušně stoupne svými chodidly na mé nárty a oba se začneme pohupovat v rychlejším rytmu Beatles.

"Milesi!" vypískne a směje se jako měsíček na hnoji. Spíš se potácíme než tančíme, ale řekl bych, že si to i užíváme.
Párkrát s ním zatočím kolem dokola, aby se mu točila hlava. Aby věděl, co znamená žít. Co to znamená být šťastný. A daří se mi.
Chechtá se jako smyslu zbavený a jako třešničku na dortu jej na konci skladby vyzvednu do vzduchu.
Vysloužím si obrovský úsměv, zadýchání a štípanec do paže: "Děkuju..."

Se svou ztrátou zraku je již smířený... tedy jsem si to alespoň do nedávna myslel. Jenže s rostoucím věkem přichází víc rozumu, a jak to tak bývá, je si čím dál víc vědom, oč vše je ochuzen.
Proto jsem tady já. Nenechám jej spadnout do černé propasti sebelítosti. Ačkoliv se obyčejnému člověku nezdá, že by s ním bylo něco v nepořádku, já jeho vnitřní napětí cítím až v konečcích prstů a je to velmi nepříjemné, narozdíl od minulého roku, kdy byl o poznání šatnější.
Jak jsem říkal - nejradši by shnil na posteli pod jeho oblíbeným francouzským oknem a poslouchal desky - což je podle něj štěstí. A je to krásná úvaha.
Ale není to život. Musí se odnaučit jen tak přežívat. A budu to já, kdo mu pomůže. Musím to být já, ne nikdo jiný...

Zakalená Modř ✔Where stories live. Discover now