Díl Devatenáctý

66 13 4
                                    

Harry stále dřímá a jeho monotónní oddechování je velmi uspávající. Sedím vedle něj a hlídám ho. Tíží mě jakýsi nedostižný pocit. Těžko říci, jestli je to strach nebo nervozita. Obojí je trýznivé.
V domě je hrobové ticho. Je tak obrovský, že ani křik z nejzazší místnosti, by nedolehl do tohoto pokoje.
Náhle mi v kapse zavibruje telefon. Volá mi paní R.
"Prosím?" otáži se lhostejně.

"Zdravím, Milesi. Čekám před domem v autě. Vezmi věci a i s Harrym pojďte dolů. Je čas jet."

"Rozkaz," odpovím. Někdy mě paní Rutherfordová pěkně štve, ale momentálně jsem v náladě takové, že mne naštve snad úplně vše.
Podívám se na spícího Harryho. Spí naprosto klidně s výrazem absolutně spokojeným. Nemám to srdce mu brát dobrý spánek a chvilkovou nevědomost... nemám však na výběr.
Skloním se blíž ke spícímu chlapci a poklepu mu na rameno. Harryho obočí se zkroutí jako vlny tichého oceánu před bouří. Jeho mlhavé oči se prudce otevřou, přestože vidí pouze šedou zástěnu. Bolestně si povzdechne a jeho rty se zachvějí.
"Harry," zašeptám blízko u jeho tváře, na které se neskvěje žádný dolíček, protože jeho tvář je zmrzlá strachem. "Je čas."

"Počkej," snaží se s těžkostí posadit. Pomohu mu a sednu si vedle něj.

"Tvá matka nás čeká před vilou."

"Já... já bych chtěl ještě jednu věc, než půjdeme..."

"Ano?" pohlédnu mu do tváře. Jeho jemné vlnité vlasy mu lehce padají do obličeje. Tmavé obočí je teď zkrouceno ještě bolestněji a oči se zdají být plné smutku.

"Chtěl bych polibek na rozloučenou," stiskne mou dlaň. Pohladím jej ve vlasech a jemně přitisknu své rty na jeho meruňkové polštářky. Cítím, jak teplo z jeho těla jde přímo do mého srdce. Držím jej pevně v náruči jako malé opuštěné dítě a kolíbám s ním ze strany na stranu. Jeho srdce bije tak nahlas, až jej zřetelně slyším.

"Slib mi, že budeš statečný, Harry," zašeptám mu do kaštanově hnědých vlasů. Opatrně ho pohladím po zádech a jeho srdce se pomalu uklidňuje.

"Slibuji..."

------------------------

Za čtyřicet minut jsme v nemocnici. Paní R. nepřítomně popíjí kávu z automatu v čekárně, zatímco já s Harrym běhám z oddělení na oddělení. Jednou na odběry krve, poté zpět na oftalmologii. Zkouší, zda-li Harry není alergický na některé léky a ještě jednou zkoumají podvědomé reakce jeho očí.
Harry na tom začíná být hůř. Pořád se ke mně tiskne a chce mě držet za ruku. Tohle je přesně to, co nesnáší, co nedělá. Má strach.
Na jednom z oddělení Harryho posadí do zvláštního přístroje. Nevím, co to je, ale být tam s ním nemohu. Doktorka naproti něj vytáhne dlouhou jehlu a mně ztuhne krev v žilách.

"Teď Vás bodnu do oka," pronese klidně žena v bílém plášti naproti Harryho, jenž je nehybně polapen v přístroji. "Potřebujeme zjistit, kolik buněk je mrtvých. Ale nebojte. Nic neucítíte."
Nehybně za sklem sleduji, jak v Harryho oku mizí dlouhá jehla. Musím odvrátit zrak jinam. Nesnesu se na to dívat. Vedle mě je stůl s několika židlemi. Na jedné z nich sedí Harryho oftalmolog a také pozoruje jak jej doktorka ošetřuje.

"Je Vám to nepříjemné?" táže se mě kuriózně doktor. Chladně na něj pohlédnu a zamračím se.

"Trochu."

"Nemusíte tady být. Vlastně to není vůbec komplikovaná operace. Můžete být v naprostém klidu."

"Vím, že tu nemusím být. Ale... slíbil jsem Harrymu jednu věc. A tu bych rád dodržel."

"Váš vztah je zvláštní... vlastně spíš zajímavý," pronese se zcela neskrývanou zvědavostí. "Víte, v mé ordinaci často doprovází mé pacienty jejich asistenti. Ale žádný z nich není jako Vy."

"Jak to myslíte?" zamračím se ještě více a jedním okem pozoruji Harryho. Vypadá klidněji, přestože doktorka právě zblízka pozoruje jeho oči a čeká na pohyb živých buněk.

"Opravdu se staráte. Není Vám to ukradené. Ostatní se nemohou dočkat, až svého pacienta, kterému musí dělat služku, odpoledne neuvidí. Jsou už k utrpení lhostejní. Ale Vy... pořád se staráte, i když už nemůžete."

Koutky mých úst se nepatrně pozvednou, ačkoliv se snažím zůstat s kamennou tváří. Ale nejde mi to. Usmívám se. "Říkám Vám, že musím dodržet slib. Udělal bych cokoliv, aby mu bylo dobře..."

----------------------------

Harry sedí na nemocničním lůžku a poslouchá mě. Podrobně mu popisuju, kde má věci - oblečení, hygienu a pár sladkostí z domu.
Test dopadl dobře. Většina buněk není zcela mrtvá.
"Donesla jsem ti brýle z domu," chytne paní R. Harryho za ruku a položí krabičku s brýlemi na odkládací stolek vedle postele. "Jsou jen provizorní - ať se můžeš podívat po operaci z okna, než ti udělají nové. Jde odtud vidět spoustu věcí..."

"Děkuji..." odpoví nepřítomně s nepatrným úsměvem.

"Nezapomeň, že pár dní po operaci budeš muset nosit obvaz kolem očí. Říkal mi to pan doktor."

"Ano, já vím. Neboj se, mami," pousměje se Harry. Náhle se místnosti rozezní vyzváněcí tón, jenž patří mobilu paní R.

"Omlouvám se, Harry," stiskne jeho dlaň. "Vypadá to, že musím zpět do práce. Ale zítra tu budu celý den s tebou."

"To je v pořádku, budu tady," usměji se na paní Rutherfordovou.

"Já vím. Jste moji dva stateční chlapci," pustí Harryho ruku, pohladí mě po tváři a opustí místnost.

"Pomůžeš mi se obléct do té jejich nemocniční róby?" zeptá se Harry po chvíli ticha. Mlčky souhlasím a pomalu mu začnu rozepínat malé knoflíky jeho černé košile. Když mu rukávy sklouznou z ramen, naskytne se mi pohled na vybledlou modřinku blízko jeho klíční kosti. Jemně přes ní přejedu palcem. Je to jako skomírající vášeň, vzpomínka jedné noci, jež nám zůstane vyrytá na duši již napořád.
Až teď se mi vybaví jedna nevyřešená věc, kterou musím dotáhnout do konce. 

"Harry?" navléknu na něj nemocniční pyžamo a pohladím jej po tváři. Jeho pleť je bílá a jemná jako mech v jehličnatém lese.

"Hnm...?" zavře oči a opře hlavu do mé laskající dlaně. Vypadá jako ztracené štěně.

"Nikdy jsem ti to neřekl, ale teď je na to vhodná doba."

"Jsem jedno ucho," pousměje se uklidněně.

"Miluji tě..."
Ucítím, jak Harry náhle zdřevění a zrudne mu celá špička nosu.

"T-tobě se to zdálo v nemocnici vhodné?" zakoktá a odtáhne se ode mne dál. "Ty jsi hrozný! Takhle mě... mít v hrsti."

"Nemám tě v hrsti, Harry," zamrkám. "Ty jsi ale stydlín..."

"Nejsem stydlín!" zamračí se a na chvíli je v pokoji naprosté ticho. Pouze tikot hodin naráží na krémové zdi místnosti a z okna vedle nás jde slyšet přijíždějící sanitka. Harry se krčí na posteli a podpírá si ztěžklou hlavu. "Ale... trochu jsi mě zaskočil."

"Tomu se říká síla okamžiku."

"Můžu tě taky zaskočit?"

"Samozřejmě."

"Také tě miluji, Milesi..."

Zakalená Modř ✔Kde žijí příběhy. Začni objevovat