Zakalená Modř ✔

Díl Jedenáctý

Ještě téhož dne byla paní R. nucena odjet dříve na slíbenou konferenci, tudíž jsme, prozatím, nestačili radostnou novinu nijak oslavit...
Momentálně jsem zastavil u drogerie, kde se chystám koupit věci pro Harryho na zítřejší Halloweenskou párty (Harry chce jít za Drákulu). Mám to prozíravě promyšleno až do posledního detailu.
Držíme se za malíčky (poněvadž se Harry stydí dát mi v obchodě celou dlaň), aby věděl, kam má jít a aby, nedejbože, nevrazil do regálů, které po cestě míjíme.
Zastavíme se u kosmetiky pro gel na vlasy, abych mu je mohl uhladit gentlemansky dozadu. Harry je zjevně myšlenkami úplně někde jinde - jako tomu často bývá - a pokračuje v chůzi. Bohužel nestihnu rychle zareagovat a Harry už poráží regál s šampóny. Rychle jej stáhnu zpět k sobě a gel na vlasy házím do košíku.
"Země volá Harolda Rutherforda, přepínám," táhnu jej směrem k pokladnám k regálu s bio sušenkami - nikdy jsem nepochopil, proč mají v drogerii i potraviny, ale zjevně se už není čemu divit.

"Slyším, ale můj vodící pes mi nedává jasné signály, přepínám," usměje se škodolibě. Má velice dobrou náladu, což je samozřejmě více než skvělé. Harrymu svítá na lepší časy. Má šanci znovu zahlédnout plné barvy podzimního listí či nebe, jehož mraky se při západu slunce zbarví jako podlitina na zápěstí - růž se vpije do modré a žlutá zase do tmavě rudé, což vytvoří dokonalou paletu snoubících se barev, které vám očarují mysl. Vrátí se mu obrazotvornost a svět se mu bude zdát o něco lehčí a veselejší... akorát v tom světě již nezbyde místo pro mne.

"Ony tě ty roupy přejdou, až tě nechám šlápnout do psího lejna," zabrblám a natáhnu se pro červené barvivo. "Ještě budeme muset zajet do hračkářství pro umělé zuby."

"Do hračkářství s tebou nejdu. To by vypadalo už vážně pofiderně..."

Tiše přitakám, poněvadž představa, že by dva chlapi lezli do hračkářství pro umělé zuby, by byla groteskní.
Usadím Harryho do auta a otáži se: "Chceš pivo nebo víno...? Či něco ostřejšího?"

"Pivo mi nechutná... tak víno."

Jestli červené nebo bílé, se jej už ani neptám, protože stejně nemá ponětí, které je lepší. "Mám tě zamknout, aby tě nikdo neotravoval?"

"Nebuď tak starostlivý. Jdi už."

Smířeně si povzdechnu a vydám se dveřmi nejdříve do hračkářství. Špičaté zuby nacházím rychle a ještě si vyslechnu prodavaččinu pochvalu, jaký jsem hodný tatínek. Křečovitě se na ni usmívám, když si představím, že by byl Harry mé krve, a pak svižným krokem do lihovin pro láhev Chardonnay.
Při příchodu zpět v autě nalézám spícího Harryho. Spí klidně. Hlava mu lehce visí na stranu a přes obličej mu padají husté prameny jeho jemně kudrnatých vlasů. Opatrně se usadím za volant a nastartuji. Nechci jej vzbudit. Jistě se již delší dobu pořádně nevyspal.
Když dorazíme do vily, zaujatě se podívám do černo černé tmy a v hlavě vyvíjím různé konspirační teorie; jak dostat Harryho z auta do postele, aniž bych jej probudil?
Po pěti minutách horlivého přemýšlení, se nedopídím jiného nápadu, než ho vzít do náruče, a jako porcelánovou panenku ho s opatrností laně přenést až do jeho postele.
Opatrně tedy vystoupím, rozepnu Harrymu bezpečnostní pásy a s menšími obtížemi ho vytáhnu v náručí ven. Je těžký, ale není to nic, co bych nezvládl. Harry téměř procitne, když ucítí, že se pod jeho váhou lehce hroutím, ale nakonec to zvládnu i po schodech k domu. Nemotorně namačkám kód u vstupních dveří a ještě hůř vcházím dovnitř do obrovské vily, jež je nechutně přepychová.
Harry obtočí ruce kolem mého krku a něco zamumlá. Já jen doufám, že zvládnu v pořádku vylézt schody do prvního patra.
Živi a zdrávi dorazíme do Harryho pokoje. Jemně jej položím do jeho postele pod francouzským oknem a svléknu mu kalhoty i s botami, což byl nadlidský výkon.
Chci se od něj oddálit, ale Harry mě opět sevře dlaněmi kolem paže. Snažím se mu vysmeknout, protože mne začínají bolet záda, ale Harry zastřeně zamumlá: "Neodcházej..."
Tiše si povzdechnu a ulehnu vedle něj. Postel je pro dva dospělé lidi malá, proto se k sobě tiskneme jako dvě nakládané okurky. Harry se ke mně ještě více natiskne a schoulí se v mé náruči. Pohladím jej po jemných vlasech, které mají barvu skořicově hnědou a děsím se bezesné noci. Přesto ale zavřu oči a poslouchám Harryho monotónní oddechování. Vše se zdá být v naprostém pořádku. Upadám do spánku, ale jen do takového, abych slyšel, kdyby se něco dělo. A taky že ano...
Nejdříve ucítím, jak sebou Harry vyděšeně trhne. Okamžitě otevřu oči, ale to už Harry začne naříkat. Plačtivým tónem zcestně mumlá a prosí, aby se někdo ztratil. Jeho hlas sílí a nabírá na hysterii.
"Harry," posadím se a zatřásnu s ním. Nic se neděje. Vůbec na mé volání nereaguje a pouští se do křiku.

"Ať se nepřibližuje!" chytne mne za paži a uprostřed řevu se usedavě rozpláče.

"Harry, nikdo tady není. Je to v pořádku," držím jej pevně v náruči s hlavou zabořenou v jeho vlasech, jež voní jako borovice a moře, ale nic nepomáhá. Přesně toho jsem se obával. Jeho naříkání je stále hlasitější a nedá se ukonejšit. Když někdo vyděšeně křičí, chce se vám křičet také... a mnohem více. Jsem v koncích s myšlenkami. Už nevím, co udělat, aby se vrátil zpět ke mně na pevnou zem. Rozhlédnu se po pokoji a na nočním stolečku nacházím malou lampičku, jež mění barvy z modré do zelené. Sáhnu po ní, abych alespoň viděl, zda-li Harry spí či bdí. Když modrá zář osvítí chlapcovu tvář, uvidím, že má vytřeštěné oči, kterými dezorientovaně těká kolem sebe. V tuto chvíli se dalo udělat jen jediné... popadnu Harryho do náruče a utíkám s ním do koupelny, kde jej položím do vany. Sáhnu po kohoutku se studenou vodou a na plno s ním otočím. Do vany okamžitě začne téct ledová voda. Z dlaní vytvořím misku, kterou nastavím nad tekoucí vodou a nechám ji zpola naplnit. Když je tak dokonáno, vychrstnu obsah svých dlaní Harrymu do tváře. Ten se konsternovaně ošije a chytne se okraje vany. Zdá se, že je již plně bdělý.
"C-co? Co se to děje... proč je tu taková zima!?"

"Napřed se uklidni," pronesu klidně a vezmu jej opět do náruče. Postavím ho hned vedle, do sprchového koutu a svléknu z něj i to poslední, co na sobě má. Svléknu se také a pustím na nás teplou vodu. Jsem rád, že už je po všem. Obejmu jej kolem ramen a přitáhnu si ho blíž k sobě. Tohle je snad ta nejhorší zkušenost, kterou jsme mohli oba dva zažít. Běsy jsou děsivé... a to zvlášť, když se dějí vašim nejbližším a ještě to vidíte na vlastní oči...

"Zase jsem měl ty svoje halucinace?" zašeptá téměř neslyšně. V mé náruči vypadá jako dítě, které baží po smilování.

"Už je po všem," odhrnu mu mokré kaštanově hnědé vlasy z čela a políbím ho. "Je ti tepleji?"

"Je mi skvěle..." obejme mě snad ještě pevněji. "Nevím, co bych bez tebe dělal."