Zakalená Modř ✔

Díl Patnáctý

Když nasedneme zpět do auta, urychleně zapnu topení. Vnitřek auta se začíná zvolna zahřívat, ale pro jistotu vytáhnu deku z kufru auta, kterou přehodím přes Harryho ramena. Unaveně opírá hlavu o sedadlo a v té tmě se mi zdá, že jeho pihy jsou tmavší než obvykle. Vypadá unavenější než kdysi a jeho lícní kosti se zdají být ostřejší.
"Přeje si jeho královská výsost jet domů?"

"Pro dnešek to stačilo," koutky úst se mu nepatrně pozvednou a na pravé straně tváře se mu vyznačí ďolíček. Zkoumavě se na něj zahledím a není od věci, že se koukám na člověka, jehož nikdy nebudu schopen opustit. Melancholicky si povzdechnu a nastartuji auto. Na cestu nám nesvítí nic jiného, než jen měsíc a oslnivé světlo auta, jež ukazuje cestu.
Když však vjedu na relativně normální cestu, za námi začnou blikat rudá a modrá světélka. Do ticha se ozvou sirény a já hrubě zakleji.

"Co se děje?" Harry nejistě sevře rukáv mé černé košile.

"Poldové," zastavím auto a sundám okénko. Dva muži se šouravým krokem blíží k nám a jeden z nich se skloní do výši mých očí.
A je po romantice.

"Dobrej večer, pánové," řekne sarkastickým tónem a zlomyslně nám posvítí baterkou přímo do obličeje. "Věděli jste, že vjezd autem do lesa je zakázán?"

"Tohle jsem nikdy neslyšel."

"Tak teď už si to budete pamatovat. Doklady bych prosil..."

"Potřebujete pár drobnejch do státní kasy?" řeknu drze a podám mu knížečku se všemi svými osobními doklady. Zahledím se tomu policistovi zpříma do očí a předvedu svůj nejhorší pohled. Chlap se očividně zalekne a odtáhne se od okénka.

"Johne! Pán si přeje dechovou zkoušku," zavolá na svého kolegu. Zřejmě se bojí, že bych vylezl a dal mu přes držku. Když se naštvu, tak se neznám.
Jeho kolega mi podá přístroj s otvorem na ústa.

"To snad nebude nutné," zamračím se.

"Je mi líto," řekne ten druhý a přiloží mi přístroj blíž k obličeji. Rozezleně si povzdechnu a dýchnu do otvoru na to přizpůsobený. Chlápek na to chvíli kouká a pak oznámí: "0,4 promile."
Prudce přivřu oči a prokleji sám sebe. V tom punči byl poměr nepřímo úměrný obsahu sladké šťávy - což znamená, že tam bylo hodně vodky. Zřejmě záměrně, aby se z toho uživatelé rychleji zpili.

"Pojedete s námi."

"Nejsem opilý a navíc se musím postarat o svého klienta!"

"Takže pijete v pracovní době? Pojedete s námi oba dva... kdo je zákonný zástupce toho chlapce? Musíme kontaktovat jeho rodiče."

Podívám se na Harryho, jenž se chystá také něco říct, ale zacpu mu ústa dlaní a zašeptám: "Jsme v pěkný prdeli, tak to nekomentuj, jinak to bude ještě horší."

---------------------

Je již jedna hodina ráno. Sedíme v cele pro dočasně zadržené hříšníky společně s nějakým mužem, jenž může být o něco starší než Harry. Spí opřený o zeď a má kapuci staženou do obličeje.
Harry se ke mně tiskne a má položenou hlavu na mém rameni. Docela mě začíná bolet, ale není to tak neúnosné, jako to, co nás čeká teď...

"Máma nás zabije," konstatuje Harry po chvíli spánku, jenž mu snad alespoň trochu pomohl.

"Mě vykastruje, ale na tebe nevztáhne ani prst," pohladím jej jemně po vlasech. "Byl to můj výmysl."

"Ale užili jsme si to," zasměje se. "Mámu nějak uchlácholíme."

"To bude foux pas."

"Ono už to je foux pas."

"Děkuji, Harry," štípnu jej do tváře a on mě za to kousne do prstu. Zasyčím na něj a kousnu jej za trest pro změnu do ucha.

"Tak dost!" směje se jako blázen a já jsem rád, že je v pořádku...

"Miles Thurman, Harold Rutherford?" přijde nějaký policejní úředník blíž k mřížím a odemkne. "Jste propuštěni."

Venku na nás čeká paní R. a netváří se ani trochu přívětivě. Její platinově blond vlasy jí splývají přes ramena až po prsa a v černém kabátě vypadá velmi dominantně. Otevře dveře svého červeného Gabrioletu a klidně pokyne, ať si jde Harry sednout. Ten ale mé domlouvání, ať nedělá scény, odmítá a sednout si nejde.
"Budu tady stát. Nechci, abys na Milese křičela."

Přísně se na mě zahledí a konečně promluví: "Milesi, myslela jsem, že tvůj profesionální přístup je na vysoké úrovni. Ale to jsem se asi spletla! Musela jsem se omluvit z velmi důležité pracovní konference, abych vás mohla dostat z vězení!"

"To, s prominutím, trošičku přeháníte... nikdy bych Harryho neohrozil a už vůbec bych se v jeho přítomnosti nezpil."

"To mě absolutně nezajímá! Mluvíme v přítomnosti. Ne, cobykdyby!"

"Alespoň se Harry na chvíli cítil jako normální kluk. Můžete být ráda, že na to dohlížím, než aby to pak zkoušel v daleko větším měřítku a sám!"

"Cože? O čem to mluvíš?" zaměří svůj dravčí pohled na Harryho a pak zpět na mě.

"Moje spolužačka mě pozvala na Halloweenskou párty. Chtěl jsem tam jít... a poprosil jsem Milese, aby jel se mnou. Měl jenom jeden punč a já jsem v naprostém pořádku! Přestaň ho osočovat. Už dost," ozve se Harry a chytne mě za ruku.

Pohled paní R. zjihne a zkroutí rudě namalované rty. "Omlouvám se, Milesi. Pravdou je, že jsi nikdy Harrymu nezkřivil ani vlásek. Jsi velmi charismatický mladý muž a mám tě skoro tak ráda jako Harryho."

"Tak vidíte, netřeba se takhle rozčilovat. Narazili jsme jen na hloupé policisty," usměji se na ni.

"Ale tohle ti toleruji naposledy, Milesi," rozdvojí dva prsty, ukáže si s nimi do očí a pak je 'zapíchne' do mě. "Kouřil jsi alespoň trávu, Harry?"

"Mami!" zhrozí se Harry. "Jak mě to vychováváš? To už i ten Miles na mě má lepší vliv."

"Nerouhej se," zamračí se a nasedne do auta. "Pouze jsem žertovala. A teď padejte do toho auta, než vás tam dokopu já."

Řekněme, že tohle dobrodružství nebylo zcela vydařenou části z již zážitého vzrušení...